„Mé obrazy jsou mé deníky,“ prohlašuje norský malíř Edvard Munch. Nemá šťastné dětství. Prožije je se svým tyranským otcem, bývalým vojenským lékařem, který se nikdy nevzpamatoval ze smrti své ženy.

Malý Edvard (1863–1944) je často nemocný fyzicky i psychicky. K prohloubení bipolární poruchy, která je mu diagnostikována, přispěje i smrt jeho dvou sester a děsivá vyprávění otce, kvůli nimž dítě trpí nočními můrami. Všechny hrůzy dětství se promítnou v jeho pozdějších dílech…

Bezdomovec z Osla

V 16 letech se hlásí na polytechnickou školu, ale nakonec ho zláká malířství. Spřátelí se se členy umělecké skupiny Kristianská bohéma, kteří jsou zatčeni za šíření pornografie a mladého Edvarda k nelibosti jeho otce dost ovlivnili.

Malováním se Munch nemůže uživit, a tak se ve svých 35 letech stává bezdomovcem. Přátelé ho najdou až po několika dnech, jak se toulá po ulicích Osla (dříve Kristianie).

Jako záchrana se pro něj jeví navázání intimního vztahu se slečinkou z vyšší společenské vrstvy.

Mathilda (Tulla) Larsenová (1869–1942) je sice o šest let mladší než on, ale na tehdejší dobu už má poměrně vysoký věk na zakládání rodiny, po které patrně touží, leč marně.

Souboj o lásku

„Nemám právo se ženit,“ píše si do svých poznámek Munch. Možná se obává dědičnosti psychické lability nebo se domnívá, že nemá nárok být šťastný.

Snad je důvodem fakt, že mu Tulla vyhrožuje sebevraždou… Přes četné neshody a rozchody se ale Edvard utká o svou lásku v souboji s jiným malířem. Tulla si nakonec po incidentu se střelbou vezme toho druhého. Edvard to nese těžce a zlomené srdce si léčí nelichotivými karikaturami Tully.

Následujících šest let se střídavě léčí v lázních a sanatoriích. Propadá alkoholu i drogám, trpí halucinacemi a neurózou. Pomůže mu až elektroléčba, která vše zmírní.