Jeden z nejvýznamnějších českých hradů – Karlštejn – stojí kousek za Prahou již téměř sedm set let. Za tu dobu viděl a zažil mnohé, od svého zakladatele krále a císaře svaté říše římské Karla IV.přes husitská vojska, která se ho marně pokusila dobýt, švédská vojska, kterým se hrad na konci třicetileté války téměř dobýt podařilo, až po miliony turistů, kteří hrad v průběhu staletí navštívili.
Monumentální stavba dodnes ukrývá mnohá tajemství, která se stále nepodařilo rozklíčovat. Kdo byl vlastně architektem celého hradu? A jak to, že se husitům ani po několikaměsíčním obléhání nepodařilo obranu hradu prolomit? A co ženy, o kterých z Noci na Karlštejně víme, že na hrad nesměly? Bylo to opravdu tak?
Byl hrad vůbec vybudován za císaře Karla?
Tajemství hradního architekta nejspíš zůstane záhadou navěky, protože se nedochovaly dobové plány hradu. Proč? To taktéž nikdo neví. S největší pravděpodobností je nechal zničit sám Karel IV. Hrad se totiž stal pokladnicí korunovačních klenotů a panovník si nemohl dovolit, že by hrad snad někdo odhalil.
Jeho poloha byla přísně střeženým tajemstvím a dodnes, když se ke Karlštejnu vydáte od vlakového nádraží, ho až do poslední chvíle neuvidíte, je totiž chytře ukryt mezi okolními kopci. Neční tak do výše, jak bylo pro středověké hrady typické, a už jen tím je velmi specifický.
V odborných kruzích se v souvislosti s Karlštejnem často skloňuje jméno Matyáše z Arassu, který pobýval na Karlově dvoře a byl jeho oblíbeným architektem, bohužel se jedná pouze o spekulace. Nabízí se také řešení, že stavba hradu vůbec nezačala za vlády Karla, ale již za jeho otce Jana Lucemburského.
Pokud by totiž byla stavba skutečně zahájena roku 1348, jak se můžeme dočíst v kronice Václava Hájka z Libočan, byl by monumentální hrad vystavěn za pouhých sedmnáct let.
To se zdá být téměř neuvěřitelné vzhledem k tomu, že všechen materiál musel být na takzvanou Kněží horu, na níž hrad stojí, vytažen buď ručně, nebo za pomoci hospodářských zvířat.
Nešťastní kutnohorští havíři
Co už ovšem spekulací není, je záhada karlštejnské studny. Ta, ač je téměř osmdesát metrů hluboká, neobsahuje žádný pramen. Karel IV. se však nechtěl vzdát strategického místa, kde hrad nechal vystavět, a rozhodl proto, že se tento problém vyřeší alternativně.
U paty studny nechal vyhloubit tunel, jakousi štolu, která takzvanou studniční věž propojovala s Budňanským potokem, který pod hradem teče dodnes. Studna tedy nefungovala jako studna, ale spíše jako obrovská cisterna, do níž vodu přiváděl právě tento potok.
Samozřejmě se jednalo o přísně střežené tajemství – kdyby se prozradilo, že pevnost ukrývající korunovační klenoty, svaté relikvie, vzácné obrazy a další poklady nemá něco tak zásadního, jako vlastní přívod pitné vody, nebylo by nic jednoduššího než vodu v potoce otrávit, počkat, až posádka padne, a hrad dobýt. Říká se proto, že Karel IV.
nechal všechny kutnohorské havíře, kteří studnu hloubili, pobít, aby si tajemství karlštejnské vody vzali s sebou do hrobu.
Neúspěšná obléhání
Ukrytí hradu mezi okolními kopci prý přidělalo mnohé vrásky na čele i husitským vojákům, které vedl nezkušený synovec litevského velkoknížete, Zikmund Korybutovič. Hovoří se o tom, že vojsko hrad nejdříve dvakrát přešlo, a nalezlo ho až napotřetí.
Zde se ukazuje, jak se výhodné umístění Karlštejn může velmi rychle proměnit v zásadní nevýhodu, protože v okamžiku, kdy se husitům podařilo ho nalézt, bylo velmi jednoduché ho obklíčit tím, že se usídlili na okolních kopcích. Obléhání trvalo půl roku, od května do listopadu a dodnes není jasné proč husité své snahy nakonec vzdali a odtáhli, aniž by se hradu vůbec dotkli.
Říká se, že vyhladovělá hradní posádka neviděla jiné východisko než husity převést. Zabili posledního kozla, „oblékli“ ho do srnčí kůže a k husitským velitelům vyslali posla s tímto darem. Vymysleli si lest – na hradě se prý ženil jeden z členů posádky a chtěli mu vystrojit hostinu, proto obléhající vojáky požádali o přerušení obléhání a jako dar jim poslali právě přestrojeného kozla.
Ač v hradě už téměř umírali hlady, celou noc hlaholili a veselili se, aby se zdálo, že veselí je v plném proudu. Husité, když to viděli, usoudili, že pod hradem musí být tajná chodba, díky které si hradní obyvatelé obstarávají zásoby, a s nepořízenou odtáhli zpět do Prahy.
Naproti tomu Švédové byli výrazně úspěšnější, na konci třicetileté války dobyli velkou část hradu, ale přesto jim do rukou nepadl celý. Vzhledem k lepšímu vybavení švédské armády a také k tomu, že v polovině 17. století už Karlštejn nebyl pro panovnický rod tak důležitý, se jim podařilo proniknout do valné většiny stavby. Jediná část, která jim odolala byla Velká věž.
Není přesně jasné, z jakého důvodu, ale připisuje se to jednak samotné konstrukci hradu – byl stavěn jako série tří jednotlivých pevností, aby se mohl v případě potřeby bránit i odříznutý od zbytku hradu, a jednak tomu, že Švédové byli odvoláni do Prahy, aby pokračovali v plenění právě tam.
Hrad byl sice v dezolátním stavu, avšak i toto obléhání přestál, kaple svatého Kříže tak nikým nikdy nebyla dobyta, a nejspíš i proto se v ní dodnes zachovaly původní obrazy z dílny mistra Theodorika, které představují největší sbírku gotického nástěnného umění na světě. Pokud by se do Velké věže Švédové dostali, všechny poklady, které se dodnes dochovaly by pravděpodobně nebyly zachovány na našem území, ale byly by vystaveny ve Švédsku spolu s další válečnou kořistí z dob třicetileté války.
Jak to bylo se ženami?
Podle notoricky známého muzikálu Noc na Karlštejně známe příběh o tom, jak čtvrtá manželka Karla IV., Eliška (či Alžběta) Pomořanská, tajně trávila čas na hradě přesto, že její muž zakázal přístup všem ženám do hradu. Jenže realita je odlišná.
Ženy na hrad směly, omezení se podle dobových dokumentů vztahovalo pouze na velkou věž, kde, podle jednoho z výnosů „muži se ženami na lože uléhati nesmějí, i kdyby manželkami jejich byly“. Tento zákaz je velmi jednoduše vysvětlitelný. Velká věž nejen, že ukrývá Kapli svatého Kříže, nejposvátnější prostoru celého hradu, ale zároveň v ní v dobách středověkých bývala i zbrojnice a strážnice.
Muži tedy měli dávat pozor na dění na okolních kopcích a neměli se rozptylovat pozorností žen. Tento dokument nalezl prý v 19. století Jaroslav Vrchlický, a to předtím, než napsal své dílo Noc na Karlštejně.
Možná záměrně ho špatně interpretoval, a tato falešná informace v návštěvnících hradu rezonuje dále a nezřídka je možné na prohlídkách zaslechnout dotaz, jak to tedy vlastně bylo s těmi ženami. Aby bylo úplně jasné, že ženy přístup na Karlštejn měly povolen od samotného počátku, se stačí podívat na uspořádání takzvaného císařského paláce.
Jeho druhé patro ukrývá soukromé pokoje císaře, ať už se jedná o ložnici, audienční síň, či sál předků, ale patro třetí patřívalo právě manželce a její družině. Dodnes jsou v ložnici panovníka nenápadné dveře, za nimiž je točité schodiště, které ústí přímo do ložnice, která patřívala královně.
Také se ví, že Eliška Pomořanská byla na hradě, když Jan Očko z Vlašimi, druhý pražský arcibiskup, vysvěcoval kapli svatého kříže.
Zastoupila svého muže, který byl v té době na své poslední korunovační cestě.
Bílá paní karlštejnská
Karlštejn má i svou bílou paní. Podle legend se na hradě zjevuje první manželka Václava IV., Johana Bavorská, která za zdmi hradu Karlštejna nalezla smrt. Dodnes není jasné, za jakých okolností zemřela, ale nejpravděpodobněji se jeví to, že byla roztrhána loveckými psy svého manžela.
Říká se, že na Silvestra roku 1386 měla noční můru a vydala se z takzvaného fraucimoru, tedy patra, které bylo určeno pro ni a její družinu, po soukromém schodišti dolů do ložnice svého manžela. Ten v tu chvíli spal, znaven lovem a vínem, kterému prý vášnivě holdoval, a toho, že se otevřely dveře od schodiště, si nevšiml.
Jeho psi, vycvičení bránit svého pána, okamžitě zavětřili někoho, kdo se v místnosti neměl nacházet, na Johanu zaútočili, sotva vstoupila do místnosti, a prokousli jí hrdlo. Václav svou mrtvou ženu objevil až druhého dne ráno a od té doby hrad Karlštejn neměl příliš v oblibě.
Johančina duše prý dodnes po hradě, kde nalezla svou smrt, obchází…
Facebook
Twitter
RSS