Rozlučka se svobodou může být pořádně divoká. Dnes na ni mladí lidé vyjíždějí i do světových metropolí anebo luxusních destinací, aby s přáteli rozjeli pořádnou párty s alkoholem a nevázanou zábavou. Vždyť jde o konec jedné životní etapy!
Ale i když se může zdát, že je to výmysl posledních desetiletí, kořeny podobných oslav sahají hluboko do minulosti.
Podobné rituály se dají vystopovat až do 5. století před naším letopočtem. Předpokládá se, že s tím začnou už ve Spartě, kde vojáci uspořádají večeři na počest svého přítele a pronesou přípitek.
Ženy ve starověkém Řecku tráví den před svatbou obětováním bohům, zejména bohyni Artemis, patronce cudnosti a porodu. Společnost jí dělá rodina a tento obřad se nazývá proaulia. Ve Švédsku v 17. století slaví nevěsta mökvällarr. Zůstává se svými přítelkyněmi vzhůru dlouho do noci, hodují a popíjejí.
V roce 1649 město Uppsala zakáže tento zvyk a traduje se, že kvůli následkům nezřízeného pití, které narušují důstojnost svatebního obřadu konaného další den. Klíčovým obdobím pro formování moderní podoby rozluček se svobodou se však stane průmyslová revoluce v 19. století.
A domů, pánové!
Lidé se stěhují z venkova do měst za prací, kde pokračují v rituálech z někdejšího domova a nové si vymýšlejí. Hlavně chlapci chodí pracovat do dílen od útlého věku a je spousta důvodů k oslavám.
Například když dokončí učení, starší muži je vezmou do hospody, žertují, schovávají si boty a nástroje a plní si kabáty dehtem a peřím.
„Tyto tradice jsou předchůdci rituálů, které dnes provádějí budoucí ženich a nevěsta,“ tvrdí sociolog Thomas Thurnell-Read z britské Loughborough University a specialista na předsvatební rituály.
V roce 1860 se v americkém Ohiu koná rozlučka se svobodou pro 16 mužů, kteří si plánují jízdu na saních, večeři a dobrou zábavu.
Ale protože jsou až na budoucího ženicha všichni zadaní, ve chvíli, kdy si pro ně přijdou jejich manželky, vrátí se s nimi poslušně domů. Oslavy se postupně stanou bouřlivější, ale ke zhýralostem nedochází.
Do hor nebo na hřiště
Až na jednu známou výjimku:
Herbert Barnum Seeley (1871–1914), jehož dědeček nebyl nikdo jiný než známý cirkusák a showman Phineas Taylor Barnum (1810–1891), dostane v roce 1896 stopku pro večírek, který pořádá jako rozloučení se svobodou pro svého bratra.
Policie ho nařídí ukončit kvůli vystoupení nahé břišní tanečnice. Na konci 19. století začínají i dámské večírky, které obyčejně zahrnují zpěv, tanec, pití čaje a podobnou umírněnou zábavu.
„Hanebnou“ výjimku popisují jedny noviny v roce 1907, které se pohoršují nad tím, že ženy při podobné oslavě kouřily a pily likér.
V 60. letech spolu s vlnou feminismu ženy začnou slavit stejně, ne-li více než muži. Ve druhé dekádě 21. století však přichází nový trend:
mnoho lidí se rozhodne místo obcházení barů a nezřízeného vyvádění vyrazit třeba na horskou túru nebo pro sportovní klání s přáteli.