Ještě za první republiky byla tuberkulóza druhou nejčastější příčinou úmrtí v tehdejším Československu. Léčba TBC, kterou se celosvětově každý rok nakazí 10 milionů lidí, není jednoduchá ani dnes, přestože první lék na ni spatřil světlo světa už roku 1943. Nejúčinnější zbraní tak stále zůstává očkování….
Tuberkulóza či TBC je infekční onemocnění, způsobené zejména bakterii Mycobacterium tuberculosis. Většinou probíhá bezpříznakově, jen asi u jednoho z deseti postižených přejde v aktivní formu, která, když není léčena, způsobuje úmrtí zhruba v 50 % případů. Celosvětově má ve svém těle bakterie tuberkulózy asi čtvrtina populace, ale nemoc u n těchto lidí nepropukne, a nemohou ji tedy šířit.
Nejvyšší procento nakažených mají dnes Indie, Indonésie, Čína, Filipíny a Pákistán.
V těle bizona i v egyptských mumiích
Tuberkulóza je známá už od pravěku, člověka i zvířata postihuje nejméně 40 000 let. Nejstarší jednoznačný nález bakterie, která onemocnění způsobuje, pochází z pozůstatků bizona, starých asi 18 000 let. Tuberkulózou trpěli již obyvatelé neolitické osady ve východním Středomoří, jak dokládají jejich kosterní ostatky z doby 7000 let př. n.
l., stejně jako egyptské mumie z období 3000 až 2400 let př. n. l. Nejslavnější lékař starověku, Řek Hippokrates (460–370 př. n.
l.), prohlásil tuberkulózu za nejrozšířenější chorobu své doby.
Nejčastější příčina úmrtí v 19. století
V Jižní Americe trpěli tímto onemocněním lidé kultury Paracas, žijící mezi roky 750 př. n. l. až 100 n. l. Obdobně tomu bylo i v Severní Americe, kde tuberkulózou prošel prakticky každý člen pravěké společnosti, jež území obývala. Zatímco antičtí lékaři věřili, že nemoc lze vyléčit pomocí stravy, známý perský lékař Avicenna (980–1037) spatřoval příčinu tuberkulózy ve znečištění ovzduší.
Ještě v 19. století patřilo TBC mezi nejčastější příčiny úmrtí.
Například v dubnu 1862 zemřelo v Praze 527 osob, přičemž v důsledku tuberkulózy 155 z nich.
Když člověka ubývá zevnitř
Dříve se tuberkulóze říkalo souchotiny, úbytě nebo ftíza (z řeckého phthusis neboli úbytek), protože se zdálo, že nemoc postižené užírá zevnitř. Kvůli tomu, že nemocní byli výrazně bledí, se TBC přezdívalo i bílý mor. Případně královo zlo, neboť lidé věřili, že dotyk krále chorobu vyléčí. Nemoc provázelo vykašlávání krve, horečka, noční pocení a úbytek na váze.
Ve většině případů nemoc napadala plíce, méně často jiné orgány, pak se hovořilo o mimoplicní tuberkulóze.
První sanatorium pro nemocné otevřelo v Německu
Fakt, že je plicní tuberkulóza spojená s nádory („tuberkuly“), objevil anglický lékař Richard Morton (1637–1698) již v roce 1689, ale kvůli rozmanitosti symptomů nebyla označena za jediné onemocnění až do 20. let 19. století. „Tuberkulózou“ ji pojmenoval roku 1839 německý lékař Johann Lukas Schönlein (1793–1864).
První sanatorium pro nakažené touto nemocí pak pod širým nebem otevřel v roce 1854 lékař Hermann Brehmer (1826–1889) v německém Görbersdorfu (dnešní Sokolowsko v Polsku).
Slavný objev Roberta Kocha
Hlavního původce nemoci, bakterii M. tuberculosis, objevil a popsal 24. března 1882 německý lékař Robert Koch (1843–1910) a právem za to získal roku 1905 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Protože však nevěřil, že tuberkulóza u dobytka i u lidí jsou si podobné, došlo ke zpoždění objevu, že zdrojem infekce u lidí je kravské mléko. Problém byl následně vyřešen pasterizací mléka.
V roce 1890 přišel Koch i s lékem na TBC – měl jim být glycerolový extrakt bacilu, který nazval „tuberkulin“.
Léčení jeho prostřednictvím sice úspěšné nebylo, ale své uplatnění tuberkulin našel při diagnostice choroby.
Spása jménem kalmetizace
Zásadním zlomem v boji s nemocí bylo očkování, které roku 1906 vynalezli francouzští bakteriologové a imunologové Albert Calmette (1863–1933) a Camille Guérin (1872–1961). Jeho podstatou bylo vpravení oslabeného původce nemoci do těla, tzv. kalmetizace.
Vakcína BCG (bacil Calmettův-Guérinův) byla poprvé na lidech použita v roce 1921 ve Francii, v dalších zemích, například v USA, Velké Británii či Německu, byla přijata až po druhé světové válce.
V sanatoriu jako ve vězení
V 19. století byla tuberkulóza známá jako onemocnění chudých venkovanů. Roku 1815 byla v Anglii příčinou jednoho ze čtyř úmrtí. Poté, co se v 80. letech 19. století zjistilo, že jde o nakažlivou chorobu, bylo TBC prohlášeno za onemocnění podléhající hlášení. Plivání na veřejnosti bylo zakázáno a chudí nemocní lidé byli nuceni ke vstupu do sanatorií, která však spíše připomínala vězení.
Oproti tomu sanatoria pro střední a vyšší třídy poskytovala nepřetržitou lékařskou pomoc, i tak v nich do pěti let od vstupu umíralo 50 % nemocných.
Konečně účinný lék!
Díky zlepšování zdravotní péče došlo k úbytku výskytu tuberkulózy ještě před příchodem antibiotik. Mezi roky 1850 a 1950 klesla v Evropě úmrtnost na TBC z 500/100 000 obyvatel na 50/100 000. Přesto stála tuberkulóza ve 20. století za smrtí stovek milionů lidí. Účinná léčba přišla až s vývojem streptomycinu. Poprvé jej izoloval 19. října 1943 americký mikrobiolog Albert Schatz (1920–2005), student Selmana Abrahama Waksmana (1888–1973), profesora Rutgers University v americkém New Jersey, který za objev získal roku 1952 Nobelovu cenu.
Naděje na vymýcení byly plané
Nicméně naděje na úplné vymýcení choroby vzala za své s příchodem typů TBC rezistentních na antibiotika, které se objevily v 80. letech 20. století. Zatímco v roce 1913 bylo ve Spojeném království 117 000 případů tuberkulózy a roku 1987 se jejich počet snížil na 5000, v roce 2000 vyšplhal na 7600 případů.
Návrat TBC vyústil roku 1993 v oznámení Světové zdravotnické organizace (WHO) o nouzovém stavu ohrožení tímto onemocněním. Každoročně přibývá půl milionu nových případů multirezistentní tuberkulózy na celém světě. V roce 2010 byl dokonce po dvaceti letech objeven nový druh bakterie TBC, M.
mungi.
Facebook
Twitter
RSS