Lidské tělo je bezesporu neuvěřitelné dílo přírody. Dokáže běhat ultramaratony, ovládat jemné pohyby prstů i vytvářet myšlenky, které mění svět. Přesto nás často zlobí záda, zuby nebo oči a lidský porod patří k nejnáročnějším v celé živočišné říši.
Nová přehledová práce ukazuje, že za většinou těchto zdánlivých nedokonalostí nestojí špatný návrh, ale evoluce, která místo stavby od nuly jen upravuje to, co zdědila po našich dávných předcích.
Kdyby měl nějaký inženýr navrhnout lidské tělo na čistém listu papíru, pravděpodobně by vypadalo úplně jinak.
Páteř by byla lépe uzpůsobená vzpřímené chůzi, sítnice by neměla slepou skvrnu, dýchací a trávicí cesty by se nekřížily a zuby by se bez problémů vešly do čelistí. Jenže evoluce není inženýr a žádný prázdný papír nikdy neměla.
Přírodní výběr totiž nefunguje jako konstruktér, který může starý návrh zahodit a vytvořit lepší, ale každá nová změna vzniká úpravou toho, co už existuje.
Lidské tělo je tak výsledkem nepřetržité řady drobných úprav, které se vrství už stovky milionů let, a to od prvních obratlovců přes dávné tak trochu strašidelné savce až po naše předky – primáty.
Pokud některé řešení fungovalo dostatečně dobře, aby jeho nositelé přežili a měli potomky, evoluce neměla důvod je předělávat. Právě na tyto evoluční kompromisy se zaměřila nová práce anatomičky Lucy E. Hadeové z Bristolské univerzity.

Záda, která vznikla pro čtyři nohy
Lidská páteř je biomechaniskou symfonií. Je dostatečně pevná, aby unesla hmotnost celého těla, a zároveň natolik pružná, že nám umožňuje běhat, skákat, ohýbat se i zvedat těžká břemena.
A přesto právě ona patří k nejčastějším zdrojům zdravotních potíží – vždyť bolesti zad během života postihnou většinu lidí a degenerativní změny meziobratlových plotének představují jednu z nejčastějších příčin pracovní neschopnosti.
Evoluční biologové však upozorňují, že nejde jen o důsledek sedavého zaměstnání nebo stárnutí. Část problému jsme si s sebou nesli už ve chvíli, kdy se naši dávní předkové postavili na dvě nohy.
Páteř prvních savců byla po miliony let uzpůsobena pohybu po čtyřech končetinách.
Když se u našich předků homininů začala prosazovat vzpřímená chůze, nemohla evoluce jednoduše navrhnout nový nosný systém, a nezbylo jí tak nic jiného než rekonstruovat ten stávající.
Výsledkem je charakteristické esovité zakřivení páteře, především bederní lordóza, která pomáhá udržet těžiště nad pánví a výrazně zefektivňuje chůzi po dvou.
Stejná úprava ale zároveň vystavuje meziobratlové ploténky i drobné klouby mezi obratli mnohem většímu zatížení. „Naše páteř je kompromisem mezi dědictvím čtyřnohých předků a požadavky vzpřímené chůze,“ shrnuje Lucy E. Hadeová.
Tento pohled podporují i starší výzkumy. Antropologové například zjistili, že tvar některých lidských obratlů se u lidí trpících výhřezem plotének více podobá obratlům našich lidoopích příbuzných.
Oko, které překáží samo sobě
Lidské oko bývá mnohdy označováno za jeden z nejdokonalejších orgánů v přírodě. Dokáže se přizpůsobit širokému rozsahu světelných podmínek, rozlišuje miliony barev a ve spojení s mozkem vytváří mimořádně detailní obraz okolního světa.
Přesto v sobě skrývá konstrukční zvláštnost, která nedává příliš smysl. Světločivné buňky totiž neleží na přední straně sítnice, kde by na ně světlo dopadalo přímo, ale až za několika vrstvami nervových buněk a cév.
Každý světelný paprsek tak musí nejprve projít touto změtí kabelů, než doputuje k čípkům a tyčinkám. Důsledkem toho je i existence takzvané slepé skvrny, protože v místě, kde z oka vystupuje zrakový nerv, žádné světločivné buňky nejsou.
Každý z nás má proto ve svém zorném poli malé místo, kde nevidí vůbec nic, a mozek tento výpadek průběžně dopočítává podle okolního obrazu, takže si to za běžných okolností vůbec neuvědomujeme.
Zajímavé je v tomto ohledu srovnání s hlavonožci, například chobotnicemi nebo sépiemi. Jejich oči vznikaly nezávisle na očích obratlovců a evoluce u nich zvolila jiné uspořádání.
Světločivné buňky směřují přímo ke světlu, nervová vlákna jsou ukryta až za nimi a zrakový nerv vystupuje ze zadní části sítnice. Výsledkem je oko bez slepé skvrny, které z pohledu optické konstrukce působí elegantněji než to naše.
Proč tedy evoluce lidské oko jednoduše neotočila? Odpověď je stejná jako u páteře. Přírodní výběr nepracuje s hotovým projektem, který může kdykoli překreslit.
Oči obratlovců se vyvíjely postupnými úpravami očí dávných předků a každá další změna musela zachovat funkčnost všech mezistupňů.
Kompletní přestavba sítnice by znamenala narušení celého systému, který už fungoval dostatečně dobře na to, aby jeho nositelé přežívali a rozmnožovali se.

Nerv, který zabloudil do historie
Jen málokterá část lidského těla dokládá evoluční minulost tak názorně jako rekurentní laryngeální nerv. Ten ovládá svaly hrtanu, ale vskutku zvláštním způsobem.
Místo aby se k němu vydal nejkratší cestou, z mozku nejprve sestoupí hluboko do hrudníku, tam se obtočí kolem oblouku aorty, a teprve potom se vrací zpět ke krku. U člověka tak urazí zbytečně desítky centimetrů, u žirafy dokonce několik metrů.
Důvod sahá až k našim dávným rybím předkům. Nerv původně zásoboval struktury spojené se žaberními oblouky, které ležely v těsné blízkosti srdce.
A jak se během evoluce prodlužoval krk a srdce klesalo níže do hrudníku, nerv zůstal dál na své původní trase, protože změna jeho vedení by byla pro evoluci náročná.
Zuby, pohroma huby…
Leckterý našinec si v zubařském křesle vzpomene na legendární Cimrmanovu hlášku zmíněnou v mezititulku, které nelze nedat za pravdu.
Lidský chrup totiž vznikal v době, kdy naši předkové jedli tvrdou, vláknitou potravu a jejich čelisti byly podstatně robustnější než dnes, jenže s rozvojem vaření, zpracování potravin a později zemědělství se lidská strava postupně změkčila.
Čelisti se tak během evoluce zmenšovaly, avšak zuby zůstaly téměř stejně velké.
Výsledkem je problém, který zná moderní stomatologie velmi dobře, zuby se do čelistí mnohdy nevejdou, překrývají se a zejména třetí stoličky, známé jako osmičky, nemají dostatek prostoru k prořezání.
Právě ony prokleté osmičky bývají zdrojem silných bolestí, zánětů i chirurgických zákroků.
Nejde ale o chybu samotných zubů, protože kdysi měly svou funkci a jsou pozůstatkem doby, kdy naši předkové potřebovali třetí sadu stoliček k rozmělnění tvrdé potravy a opotřebované zuby se během života rychle obrušovaly. Dnes je jejich význam minimální, evoluce je však zatím nestihla odstranit.
Lidský chrup má ještě jednu zvláštnost. Na rozdíl od žraloků nebo mnoha plazů vytváříme během života jen dvě generace zubů – mléčné a trvalé. Jakmile se trvalý zub poškodí nebo vypadne, organismus už nedokáže vytvořit nový.
Z evolučního hlediska to však nepředstavovalo zásadní problém, protože naši předkové se jen výjimečně dožívali vyššího věku, kdy by je trápila ztráta chrupu.

Velký mozek má svou cenu
Porod patří u člověka k nejobtížnějším v celé živočišné říši. Důvodem je evoluční kompromis mezi dvěma zásadními změnami, které formovaly náš druh.
Vzpřímená chůze si vyžádala užší a pevnější pánev, zatímco rychlý vývoj mozku vedl k tomu, že se rodí mláďata s mimořádně velkou hlavou.
Výsledkem jsou porodní cesty, kterými novorozenec prochází jen s minimální rezervou a během porodu musí vykonat složitou sérii otoček.
Evoluce našla řešení, které není dokonalé, ale funguje. Lidské děti se rodí v mnohem méně vyvinutém stavu než mláďata většiny ostatních primátů.
Jejich mozek po narození ještě několik let intenzivně roste, zatímco péče rodičů i širší society jim poskytuje čas potřebný k dalšímu vývoji.
Právě tato kombinace biologických omezení a sociální spolupráce umožnila vznik druhu s velkým mozkem v poměru k velikosti těla, aniž by evoluce musela přepisovat základní stavbu lidské pánve.
Tak či onak, všechny tyto nedorazy jsou pozůstatkem evoluční historie, která se do naší anatomie zapisovala stovky milionů let. Kdyby člověk vznikl jako zcela nový návrh, podobné nelogičnosti bychom v něm hledali asi jen stěží.
A právě v tom podle autorky práce spočívá síla evoluční teorie. „Anatomické zvláštnosti a nedokonalosti našeho těla nejsou argumentem proti evoluci. Naopak představují jedny z jejích nejpřesvědčivějších důkazů,“ uzavírá Lucy E. Hadeová.
