Před vesele popíjejícími rakouskými vojáky stojí na popravišti 13 mužů, kteří dříve veleli boji za nezávislost Uher. Na které čeká potupná oprátka a kteří zemřou čestně salvou popravčí čety?
Maďarské povstání, zoufalý pokus o získání nezávislosti na habsburské říši, se chýlí ke konci. Zatímco dosud maďarská revoluční armáda zaznamenávala vojenské úspěchy v bojích s císařskými vojsky, teď náhle stojí proti mnohem větší síle.
Vídeň si totiž povolala na pomoc ruskou carskou armádu. V bitvě u Temešváru 9. srpna 1849 revolucionáři utrpí tak krutou porážku, že už téměř nikdo nevidí šanci, jak v odporu proti monarchii pokračovat.
Bitva už není potřeba
Nadcházející bitva u rumunské obce Világoš už se nekoná. Revoluční armáda pod velením Artúra Görgeye (1818–1916) kapituluje a pokojně skládá zbraně do rukou ruských vítězů. Vzdává se 23 000 vojáků, 1400 důstojníků a 11 generálů.
Následuje tvrdá odveta rakouské moci. Stovky vojáků jsou odsouzeny k smrti, mnoho dalších násilně zařazeno do císařské armády. Vídeň ale chystá ještě jednu demonstraci své nadvlády nad uherskou zemí…
Zasáhne přítel
6. října 1849 stojí 13 maďarských generálů, vůdců národního odporu, na popravišti ve městě Aradu (dnes v Rumunsku). Pro deset z nich je připravena potupná smrt oběšením, tři stanou před popravčí četou.
Na poslední chvíli se totiž do situace vloží rakouský generál František de Paula z Lichtenštejna (1802–1887) a vyjedná změnu způsobu popravy pro svého přítele Arisztida Dessewffyho (1802–1849) a další dva důstojníky. „Včera hrdinové, dnes mučedníci. Tak velí služba vlasti,“ znějí poslední slova generála Dessewffyho.
Facebook
Twitter
RSS