Na první pohled je to paradox. Ačkoli armáda deratizátorů denně vybije tisíce potkanů, v ulicích jich pobíhá stále více. Plán na očistu města rozhodně neprobíhá podle plánu.
Když v roce 1897 dorazí do Hanoje nový generální guvernér Francouzské Indočíny Paul Doumer, má velké plány. Chystá se celou oblast reorganizovat a z města udělat asijskou Paříž.
Pagody a chrámy jsou strženy, na jejích místě rostou kancelářské budovy, luxusní vily a honosné paláce. Buduje se moderní infrastruktura. Nemocnice, silnice, ale především kanalizace. Protože co je víc symbolem pokroku než splachovací záchod.
Nová Hanoj, potkanů ráj
Má to však nečekaný háček. Položení patnácti kilometrů kanalizačního potrubí znamená patnáct kilometrů temného, chladného, bezpečného ráje pro potkany. Mohou se tu množit bez obav z predátorů, a jako bonus získávají bezpečný přístupu k potravě.
Tak se cpou a množí. Exponenciálně. Počátkem roku 1902 se ve městě objeví dýmějový mor a přímá souvislost s přemnoženými potkany se zdá jasná. Doumera vidí jediné řešení. Zlikvidovat.
Potkaní masakr začíná
Nejprve to chce hodit na vietnamské zaměstnance kanalizací, ti však nepříjemný úkol odmítají a stávkují. V dubnu 1902 tedy úřady najmou lovce, kterým hodlají platit za každého zabitého potkana. Výsledky se zdají slibné. První týden je zlikvidováno 7985 potkanů. A každým dnem počet ulovených zvířat roste. Jen 21. června je jich 20 115.
A teď všichni… hrr na ně!
Když se ukazuje, že ani to s populací potkanů nezahýbalo, přistoupí Doumer k fázi 2, kdy nabídne každému ve městě šanci na přivýdělek. Vypsaná odměna je cent za potkana. Stačí na policejní stanici doložit úlovek předložením ocasu (to aby úřady nebyly zahlceny mrtvolkami).
Zpočátku se zdá, že to funguje. Ocasy se jen hrnou a Doumer si mne ruce. „Francouzská vynalézavost znovu zvítězila.“ Jenže si je nemne dlouho. Přes statisíce ocasů se zdá, že potkanů je stále víc.
Čím víc ocasů, tím lépe?
O tři měsíce později si úředníci všimnou, že po městě běhá stále více potkanů bez ocasu. Ukazuje se, že je hanojští lovci přestali zabíjet. Pouze ufiknou ocas, a pak je pustí, aby se dál množili a zajistili podnikavým lovcům přísun dalších ocasů. To však není jediné překvapení, které francouzské úředníky čeká.
Když se pustí do pátrání, zjistí, že ti podnikavější do Hanoje vozí potkany z celého Tonkinu, a ti nejpodnikavější dokonce v okolních vesnicích budují potkaní farmy.
Mor místo odměny
Odměna je zrušena a obyvatelé na likvidaci škůdců rezignují, což se projeví i tím, že tu v roce 1906 vypukne epidemie dýmějového moru, která si vyžádá minimálně 270 mrtvých. To už však Doumer nevidí, protože se sbalil a vrátil do Francie, kde je oslavován jako nejúspěšnější guvernér Indočíny.
Facebook
Twitter
RSS