Konstantinopol dlouhodobě trápí nedostatek pitné vody. Musí se přivádět akvaduktem z potoků a říček v nedalekém Bělehradském lesíku. V případě obléhání města však nastávají problémy, protože útočníci potrubí ničí nebo se vodu pokoušejí otrávit.

Proto nezbývá než vodovodní systém, na němž závisejí životy statisíců lidí, ještě vylepšit!

Pod městem se postupně začínají hloubit desítky obřích nádrží na vodu. Tu největší v celé Konstantinopoli umístí stavitelé kousek od chrámu Hagia Sofia.

Bazilikovou cisternu (též Yerebatan), zásobárnu vody pro Velký císařský palác a jeho okolí, nechává v roce 532 vybudovat císař Justinián I. (asi 482–565) a podle historiků na ní pracovalo až 7000 otroků.

Strop podpírají stovky sloupů

„Potopený palác“, jak se mu občas říká, je vskutku mistrovským dílem. Rozlehlý „vodní chrám“ měří na délku zhruba 138 metrů, na šířku asi 65 metrů a dokáže pojmout až 80 000 kubických metrů vody, což odpovídá objemu menšího rybníku.

Jeho klenutý strop podpírá 336 mramorových sloupů vysokých 9 metrů, které zdobí korintské či raně byzantské hlavice. Stěny z pálených cihel jsou přes 4 metry silné a chrání je vrstva izolační malty…

Učenec má jasno

Po dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453 se na úchvatnou podzemní nádrž zapomene.

V polovině 16. století ji však znovuobjeví francouzský učenec Petrus Gyllius (1490–1555), jenž přijel do Konstantinopole pátrat po byzantských pamětihodnostech.

Na stopu Bazilikové cisterny ho údajně přivedou místní obyvatelé, kteří dírami ve sklepích čerpají z podzemí pitnou vodu a spolu s ní občas ve vědru vytáhnou i ryby!

Gyllius si dá dvě a dvě dohromady a po čase narazí pod jedním domem na vchod do nevšedního podzemního království. Bohužel turecké úřady si tohoto klenotu neváží a cisterna řadu let slouží jako odpadní jáma.

Rekonstrukce se dočká až v 19. století a dnes patří k nejnavštěvovanějším turistickým cílům v Istanbulu.