Zima roku 1952 je neobvykle tuhá. Lidé v Londýně jsou nuceni neustále topit, uhelné elektrárny jednou naplno, před pár dny navíc proběhla výměna elektrických tramvají za dieselové autobusy.
Ráno 5. prosince se celé město probouzí do závoje mlhy, která obklopuje i slavný Big Ben. Situace je klidná, na mlhu jsou přece v Londýně zvyklí…
Už během dopoledne však začne opar nebezpečně žloutnout, jak se mísí s tunami sazí z komínů a plynů z výfuků aut. Panuje navíc bezvětří, jedovatý smog se tak nad městem drží jako peřina. Páchne jako shnilá vejce a nebezpečně se šíří.
Je tak hustý, že si obyvatelé některých částí města nevidí ani na nohy, když kráčí temnými ulicemi. „Bylo to jako být slepý,“ vzpomíná Stan Cribb, který v té době pomáhá svému otci vést pohřební ústav.
„Vyšli jsme ven a cítili pálení v očích, jako by všude kolem hořela auta.“ Kvůli špatné viditelnosti je zastaven lodní provoz na řece Temži, lety jsou pozastaveny a vlakové spoje zrušeny. Nefunguje nic, pouze londýnské metro.
Úřady reagují rychle
Ráno 9. prosince se konečně zvedne vítr a smog zmizí tak rychle, jako se objevil. Šok však teprve přijde. Trvá ještě několik týdnů, než londýnské nemocnice zveřejní přesné údaje o počtu mrtvých.
Celkový počet obětí osudného smogu se vyšplhá na neuvěřitelných 12 000, zdravotní následky si odnese 200 000 lidí. Tragédie tehdy zcela změní pohled na znečištění ovzduší.
Britské úřady reagují okamžitě, ještě toho roku vydávají předpisy omezující použití nevhodných paliv v průmyslu a pro vytápění domácností, což znečištění razantně zmenší na přijatelnější hodnoty.
(Zdroj: HISTORY revue)
