Vytáhla Marie Terezie do boje s divočáky?

Divokých prasat v českých lesích dnes pobíhají tisíce. Nebylo tomu tak ale vždy. Na sklonku 18. století divočáci z naší krajiny úplně zmizeli. Stačilo k tomu jediné královské nařízení…

Počet divokých prasat rychle narůstá. Na začátku 18. století je totiž v západní a střední Evropě veta po velkých šelmách, zejména po vlcích, kteří je loví. Divočáci se díky tomu i u nás přemnožují a devastují zemědělcům jejich úrodu. Změnit se to rozhodne Marie Terezie (1717–1780), která je po prohraných válkách o rakouské dědictví nucena zmodernizovat zemi.

Ekonomický růst má zajistit také větší zemědělská produkce. Prasata musejí zmizet z polí a lesů pryč.

„Černá zvěř musí být vyhubena, vysoká pak zdecimována do té míry, aby poddaní už netrpěli škodami,“ nařizuje panovnice.

Škody hradí panstvo

Výstavba obory na kraji lesa je prakticky hotová. Marie Terezie nezůstane jen u příkazu vyhubit veškeré divočáky, krátce na to zavádí také odškodňování zemědělců, kterým kanci způsobili majetkovou újmu. „Všechny škody poddaným nechť panstvo hradí,“ stanoví 4. září roku 1766. Ztráty tak má rolníkům vyplácet vrchnost, které se to ale ani za mák nelíbí. Nejde totiž rozhodně o malé částky.

Poddaní se navíc odškodnění skutečně ve velkém domáhají.

Na území Čech a Moravy proto začne překotná výstavba obor, kam je černá zvěř nahnána a kde může být bezpečně chována.

Paragraf proti prasatům

Na tváři Marie Terezie je patrný úbytek sil. Velké panovnici je přes 60 let a její vláda pomalu, ale jistě spěje ke konci. Ačkoli by si to jistě přála, úplného vyhubení divokých prasat se už nedožije. Definitivní konec volného výskytu divočáků v českých zemích znamená až Lovecký patent jejího syna a následníka Josefa II. (1741–1790) z roku 1786. „Černá zvěř (divoká prasata – pozn.

red.) smí být chována jen v uzavřených a proti jakémukoli úniku dobře zajištěných oborách,“ stanoví se v jeho paragrafu 3. Císař tak de facto zakáže, aby se divočáci vyskytovali ve volné přírodě. Výsledek na sebe nenechá dlouho čekat.

„Po tomto právním kroku nastalo podivuhodné (a v dnešní situaci nepředstavitelné) vyhubení divokých prasat, a to ve velmi krátké době necelých dvaceti let,“ uvádí současný zoolog Jan Andreska.