Francie vstupuje do války! Rakousku a Prusku ji z vůle Zákonodárného shromáždění 20. dubna 1792 vyhlašuje král Ludvík XVI. Štrasburkem pochodují vojáci a kapela celý den omílá skladbu pařížských barikád „Půjde to!“. Bolí z ní hlava.
„Složte nám něco pro nábor do dobrovolnického pluku Synů vlasti,“ hučí starosta Philippe Fréderic de Dietrich (1748–1793) do kapitána královského zákopnictva.
Skladatel a básník Claude Joseph Rouget de Lisle, hudební hvězda starostenských večírků, se zavírá v pokoji s houslemi a papírem. Múza stojí při něm. Tvoří jako v rauši a ráno přehrává výsledek kamarádovi.
„Nechť trůny tyranů se hroutí hřměním naší slávy? To je útok na krále,“ vytýká mu poručík. Claude tedy problematický text poupraví a večer už nadšený starosta zpívá píseň svým hostům.
Rozechvívá srdce Francouzů
„Do zbraně, občané! Zformujte bataliony! Vpřed, vpřed! Nechť nečistá krev napojí brázdy našich polí,“ hřímá náruživě generál François Mireur (1770–1798) na shromáždění Svazu přátel rovnosti a ústavy v Marseille.
Místní pluk dobrovolníků vyráží k Paříži s Bojovou písní rýnské armády na rtech, a kudy pochoduje, tam song Marseilleských rozechvívá srdce Francouzů.
V roce 1795 uznává zákon skladbu už jako Marseillaisu za oficiální píseň branných sil a k Rougetovi putuje honorář: dvoje housle, zabavené nepřátelům republiky.
Bolševici ji milují
Jenže už císař Napoleon I. Bonaparte (1769–1821) ji zakazuje a Napoleon III. (1808–1873) zveřejní novou hymnu. Až ve válce s Pruskem roku 1870 bere osvědčenou píseň opět na milost, jen refrén mění:
„Pochodujme k břehu Rýna, bít Prusa!“ Za čas humanisté kritizují barbarský podtón skladby, ale bolševikům Vladimíra Iljiče Lenina (1870–1924) se výrazy jako „krvavý prapor“ či „tyran“ hodí. Od února do října 1917 je Marseillaisa hymnou rudého Ruska.
