„Je to pěkné,“ řekne František Josef I. při pohledu na právě dostavěný palác. Těžko říct, jestli se mu skutečně líbí. Podobnými slovy hodnotí každé umělecké dílo, ať už jde o stavbu či obraz. Poučil se.

Před lety nemilosrdně zkritizoval rozestavěnou vídeňskou Operu, a „způsobil“ strašlivou tragédii…

Vídeň se proměnila v jedno velké staveniště. Císař František Josef I. (1830–1916) se ji rozhodl změnit v moderní evropskou metropoli.

V roce 1857 přikáže zbourat starobylé městské hradby, na jejichž místě začíná vyrůstat Ringstrasse, okružní třída s výstavními paláci a reprezentativními budovami.

Patří k nim i novorenesanční Dvorní opera (dnes Vídeňská státní opera), která se buduje od roku 1861 podle projektu rakouských architektů Eduarda van der Nülla (1812–1868) a Augusta Sicarda von Sicardsburga (1813–1868).

Císařské rýpnutí

Stavební práce dostává na starost firma stavitele Josefa Hlávky (1831–1908), která svůj úkol splní na jedničku. Vídeňská veřejnost má však jiný názor. „Je to hrůza.

Vypadá jako utopená kisna (bedna – pozn. red.)!“ kritizují lidé vzhled ještě nedokončené budovy. Vadí jim i celkové náklady na stavbu, které se vyšplhaly na 6 000 000 zlatých!

Pozadu nezůstává ani František Josef I., když prohlásí, že mu opera připomíná nádraží!

Stane se „zázrak“

To už je na citlivého Eduarda van der Nülla moc. Silnou kritiku neunese a v dubnu 1868 spáchá sebevraždu, zatímco má jeho žena krátce před porodem. O dva měsíce později umírá i von Sicardsburg. Skolí ho mrtvice.

Ani jeden se tak nedožije slavnostního otevření Opery, které připadá na 25. května 1869. Brzy poté se stane „zázrak“. Veřejnost změní na „hanbu Vídně“ svůj názor a operní scénu s překrásnými interiéry si zamiluje!

A to není vše – okázalá stavba se stává vzorem pro další plánované divadelní budovy včetně Národního divadla v Praze.