Sporák se na vás směje od ucha k uchu, koš na odpadky vydadá pěkně naštvaně! Dům naproti v ulici usíná, chleba s máslem se tváří jako vaše babička a z nebe na vás hledí Einstein. Ale klid, všechno je v pořádku!
Pokud podobné věci vidíte také, rozhodně jste se nezbláznili a čtěte dál. Jedná se o naprosto běžný jev zvaný pareidolie. Nejde o klasický optický klam. V případně pareidolie jsme si totiž dobře vědomi, že jde o iluzi. Lidské postavy či tváře často vidíme v mracích, kmenech stromů nebo kamenech.
Tvář, která není tváří
Když nám v roce 1976 pošle sonda Viking 1 rozmazaný snímek marsovské oblasti Cydonia, všichni jsou v šoku. Co tam dělá ta obrovská lidská tvář lemovaná vlasy? Že by pozůstatky po dávné vyspělé civilizaci, která zvládla doletět na Mars a zpět a potom zanikla? Nebo sem přicestovaly bytosti z jiné části Galaxie, na Marsu postavili pomník a na Zem pak přinesly život? Přestože veškeré zbytky fantazie utne sonda Mars Express v roce 2006, když jasně zachytí namísto tváře zvětralé přírodní útvary, podstata zůstává stejná. Paredolie zkrátka dokáže být opravdu přesvědčivá, což dokazuje třeba i známý příběh ženy z Miami, která v roce 2017 prodá na internetu opečený toast připomínající Ježíše Krista za asi tři čtvrtě milionu korun. Stejný jev dokáže pobláznit poetické duše třeba při věštění z kávové sedliny. Nebo na Vánoce, když odléváme olovo.
Co se děje v mozku?
Někteří pareidolii spojují s evolucí. Už novorozenci se učí nejprve rozeznávat obličeje od jiných objektů, naši předci se zas museli naučit číst různé výrazy ve tvářích a reagovat na ně, aby dokázali mezi ostatními vůbec přežít. Vše ale může být dáno také tím, že náš mozek prostě ve všem hledá smysl! Obecně se tomu říká apofenie a skvěle se to hodí například psychologům. Třeba s pareidolií související Rorschachův test inkoustových skvrn – člověk má za úkol popsat, co v náhodně vzniklých flecích vidí, a terapeut tak díky tomu leccos pozná o jeho osobnosti.
Falešné jako pravé
Nad skutečnou podstatou pareidolie se však bádá dodnes. Podle neurovědce Colina Palmera z univerzity v Novém Jižním Walesu především nejde jen o přidělování lidských podob neživým věcem, ale také o schopnost z oněch předmětů číst různé sociální informace, výrazy a emoce. Děje se při tom v mozku to samé, jako když si prohlížíme obličeje skutečné? Při pozorování tváří nám k rozeznávání výrazů slouží určité seskupení neuronů, které však snadno podlehnou tzv, senzorické adaptaci. Tedy upravují si čtení podle situace, kterou viděly předtím. A Palmerův tým tedy na mozek vyzkouší jakýsi chyták. Na 60 dobrovolníkům nejprve ukazuje obrázky neživých věcí, tašek, krabic či kulečníkových koulí, které připomínají obličeje a jejichž „pohledy“ směřují doleva. Po chvíli následují obrázky opravdových lidských tváří hledících přímo. A co se stane? Dopředu směřující pohledy se drtivé většině testujících za pár okamžiků stočí doleva! Protože doleva se dívaly předměty předtím a náš mozek mezi skutečností a iluzí v tomto případě rozdíly nedělá.
Facebook
Twitter
RSS