„Je to jeden z nejpozoruhodnějších objevů, které byly udělány kdekoli na italské půdě ve 20. století,“ prohlašuje britský archeolog David Ridgway. Jeho kolegyně Miriam Scharf Balmuthová jde ještě dál. Podle ní jde možná o nejneobvyklejší nález 20. století v oboru umění.
Tak jako u řady historických objevů i obrům z Mont’e Prama pomůže na svět náhoda. Dva farmáři Sisinnio Poddi a Battista Meli si v březnu 1974 tak jako každý rok pronajmou pozemek na výsev. A tak jako každý rok v něm pluhem narážejí na nejrůznější kamenné úlomky, které bez většího zájmu odkládají stranou, aniž by chápali jejich archeologickou hodnotu.
Pokaždé navíc rychle zmizí. Místní si je rozeberou většinou jako stavební materiál. Teprve, když hromadu spatří vlastník pozemku Giovanni Corrias a všimne si v ní fragmentů obří hlavy, dojde mu, že jde o zbytky starobylých soch. Zalarmuje archeology a věci se konečně dají do pohybu tím správným směrem.
Zručnější, než se předpokládalo
Do roku 1979, kdy probíhají hlavní výkopové práce, je vyzvednuto zhruba 5000 nejrůznějších pískovcových úlomků – včetně 15 hlav a 22 torz. Podle odborníků pocházejí z celkem 44 soch, tolik se jich ale i kvůli nenechavým rukám místních dát zpátky dohromady nepodaří. Do původní podoby je obnoveno 25 z nich.
Na svět pomocí svých uhrančivých očí, tvořených rytinou dvojitých soustředných kruhů, shlížejí z výšky 2 a 2,5 metru. Stejně jako to dělávaly někdy mezi 11. a 8. stoletím před naším letopočtem.
Právě do tohoto období řadí odborníci jejich stáří. A jejich autor? S největší pravděpodobností Nuragská civilizace, dávná kultura, která Sardinii obývá od 18. století př. n. l. do 2. století n. l. a díky nálezu soch v očích odborníků povýší ve své předpokládané zručnosti o několik úrovní výš, než se obecně předpokládalo.
Válečníci i zápasníci
A jaký důvod Nuragové měli, aby se pustili do tak velkolepé práce? Leccos napoví už legenda, která se v místním kraji traduje. Říká se, že pokud by byla Sardinie někdy napadena, sochy oživnou, zbaví se kamenného krunýře, pod kterým odhalí bronzovou zbroj, a začnou na nájezdníky svrhávat ze svahů kameny. Je totiž nutno podotknout, že sochy, které Nuragové vytesají převážně z jednoho kusu kamene, představují válečníky, lučištníky a zápasníky, kterým v realisticky vyvedené výzbroji nechybí dvourohé přilby, meče, brnění a samozřejmě velké štíty, nesené nad hlavou.
Strážci mrtvých?
A koho a před kým měli chránit? Vzhledem k tomu, že původně stáli nad pohřebištěm místní šlechty, mohli působit jako strážci těl mužů a žen, pobitých Mořskými národy. Daleko pravděpodobnější ale dle odborníků je, že jsou vybudovány pro oslavu zesnulé aristokratické elity, která slouží jako vzor tehdejší společnosti a jejích idealizovaných hrdinských válečníků.
A také jako poselství zahraničním návštěvníkům, zejména Féničanům usazeným na Sardinii, o nadvládě a moci nad ostrovem.
Facebook
Twitter
RSS