„Nikdo v zemi nebude vlastnit zbraně!“ prohlásí král Šohaši, který v 15. století sjednotí ostrov Okinawa. Nařízení má možným povstalcům zabránit budovat armádu, která by mohla krále svrhnout. Má to ale háček.

Když o 150 let později zaútočí na ostrov vladaři dynastie Sacuma, nemají se místní čím bránit…

Vetřelci si ostrov podrobí velmi rychle. Dosavadní zákaz pak rozšíří i na veškeré rolnické nářadí, které má ostří. Místním dělníkům nezbude nic jiného než si každý den od Japonců půjčovat své vlastní nářadí a před soumrakem ho zase vracet.

Po tomto posledním zákazu mají obyvatelé Okinawy doslova prázdné ruce. Nehodlají se ale vzdát. Potají navštěvují obydlí čínských misionářů a přesvědčují mnichy sídlící na Okinawě, aby je naučili metody čínského boxu.

V průběhu dalších sta let pak zkombinují čínské metody s vlastními myšlenkami a dají vzniknout třem hlavním školám: tomari-te, naha-te a šuri-te. Většina žáků v nich tehdy karate trénuje tajně. Pokud by totiž došlo k jejich odhalení, čekala by je okamžitá poprava.

Smrtící ruka oštěpu

Obyvatelé Okinawy začnou s tréninkem karate jen proto, aby mohli zabíjet japonské nepřátele jediným úderem rukou či nohou. Při tréninku tlučou klouby a konečky prstů do tvrdých ploch, díky čemuž se jim na nich vytvoří mozoly tvrdé jako železo.

Vojsko vzbouřenců pak nepotřebuje meče ani oštěpy, jako zbraně jim slouží jen ruce a nohy, a tak pomocí karate opětovně porážejí těžce ozbrojené japonské samuraje.

Ti v té době nosívají pancíř z lakovaného bambusu, který Okinawané, díky svým ocelovým konečkům prstů a technice nazývané ruka oštěpu, dokážou prorazit jediným úderem.

Rovněž jsou schopni samurajům probodnout srdce, a způsobit tak okamžitou smrt. I tak se ale nakonec obyvatelé ostrova musejí smířit s tím, že nepřátelé zůstanou. Okinawa politicky i kulturně splyne s Japonskem, karate se zde ovšem rozvíjí dál.

(Zdroj: HISTORY revue)