520 metrů vysoká vyvýšenina a na jejím vrcholu středověké opatství, střežící od jihu cestu na Řím. Monte Cassino nedává spát dobyvatelům a válečným stratégům po celá staletí.

Už v 9. století ho pokořili Langobardi, na sklonku 18. století Napoleon. Nejhorší zkáza ale přichází až se spojeneckým náletem za druhé světové války.

Spojenci v roce 1944 rychle postupují od jihu Apeninským poloostrovem směrem na Řím. Od metropole je dělí nějakých 130 kilometrů, když jim cestu přehrazuje německá obranná linie.

Táhne se přes celou šířku italské botky a zhruba v její jedné třetině se nachází starobylé benediktinské opatství. „Vyjměte ho z opevnění,“ trvá na svém i přes jeho skvělou strategickou polohu německý maršál Albert Kesselring (1885–1960). Němci nechtějí být za barbary, jenže to Spojenci netuší.

1000 tun výbušnin

„Viděli jsme tam na šňůrách německé uniformy,“ hlásí americký generál Ira C. Eaker (1896–1987) po průzkumném letu. Jiní spojenečtí důstojníci s ním nesouhlasí.

Jsou přesvědčeni, že Němci se neukrývají přímo v opatství, pouze na svazích Monte Cassina. Nadcházející události jim dají za pravdu. Spojenecké velení si rozkaz k bombardování kulturní památky přehazuje jako horký brambor.

Nakonec ho vydává britský generál Harold Alexander (1891–1969). 15. února 1944 vzlétá proti Monte Cassinu mimo jiné 142 bombardérů B-17 a historický objekt zasypou více než 1000 tun výbušnin.

Kolosální chyba

V troskách umírá 230 italských civilistů, kteří zde dříve nalezli úkryt. Žádný Němec. Zatímco papež Pius XII. (1876–1958) zničení kláštera nekomentuje, jeho sekretář, kardinál Luigi Maglione (1877–1944), si nebere servítky:

„Kolosální chyba, příklad neskutečné stupidity…“ Nemýlí se. Němci bleskově obsazují trosky opatství, o něž předtím nejevili zájem. Teprve teď se z Monte Cassina stává nedobytná pevnost, která bude Spojencům odolávat až do května 1944.