Energii potřebnou pro život člověk v minulosti získával různě. Nejprve se mu podařilo ochočit si oheň, poté dokázal spoutat vodu, přinutit vítr k práci. Ale teprve skutečné zkrocení elektřiny lze považovat za definitivní tečku prvotního rozvoje lidstva.
A přitom nás elektrická energie obklopuje od samého počátku existence lidstva. Ba tu byla dokonce dávno před ním. A to i v dobách, kdy Země byla ještě jen kusem vesmírného balvanu, na kterém nebylo ani stopy po jakémkoli životě. Bouřky jsou zkrátka zcela běžným jevem ve vesmíru, a tak tomu bylo odpradávna.
Statická elektřina všude okolo
O tom, že existuje nějaká přírodní síla či energie, lidé samozřejmě věděli. S bouřkami a s jejich důsledky se pravidelně setkávali, ale nikoho po dlouhá staletí nenapadlo pokusit se tuto energii využít ke svému prospěchu. Stejně tak se setkávali se statickou elektřinou vznikající na povrchu různých těles a předmětů výměnou elektrických nábojů těchto předmětů mezi sebou. Statický náboj vzniká hojně v zimě, kdy je nižší vlhkost a některé materiály jsou schopné absorbovat vodu ze vzduchu, a tím se stát více vodivými.
Elektřina jako zábava
Po celé první tisíciletí a i po notnou část tisíciletí druhého představovaly „pokusy“ s elektřinou spíše jakési salonní kouzelnické triky. Vědci o tento přírodní fenomén zatím ještě nejevili přílišný zájem. Jako jeden z prvních, o nichž to prokazatelně víme, zaznamenal elektřinu starořecký učenec Thales z Miletu (asi 624 př. n. l.–asi 548 př. n. l.), jenž si všiml, že při utírání jeho jantarového stolu jakousi hadrovou prachovkou vzniká zvláštní napětí. Nicméně záhadě, která mu dokázala způsobit zježení chlupů na ruce a patrně se projevovala i jemně namodralými jiskřičkami, nedokázal uspokojivě vysvětlit. Ale neviditelná energie či síla jej zcela fascinovala. A po něm i další a další učence.
18. století to rozjelo
Zásluhy o první poodhrnutí tajemné elektrické opony však patří až vědcům v 18. století. Třeba takový Benjamin Franklin (1706–1790) pomohl svými experimenty odhalit vztahy mezi elektřinou a bleskem. Nemenší díl v tomto bodě patří i českému knězi Václavu Prokopu Divišovi (1698–1765), který rovněž experimentoval s blesky. Díky těmto mužům a jejich „hromosvodu“, který by však měl být správně nazýván bleskosvodem, jsou budovy chráněny před nevítanou návštěvou v podobě nebeského výboje o síle, která v pohodě dokáže nejen zabíjet vše živé, ale to neživé i zapalovat. S nadsázkou řečeno tehdy započala, zpočátku dosti skromně, jakási elektrická revoluce. Zrodila se totiž myšlenka, že za produkcí elektrické energie musí být zodpovědná nějaká přírodní síla spojená s fyzikální či chemickou reakcí některých materiálů.
Když se mrtvé žáby hýbou…
Italský lékař a fyzik Luigi Galvani (1737–1798) zkoumal elektrické jevy v pohybech svalů. Experimentoval se zaváděním statické elektřiny do mrtvých žabích stehýnek a z jejich nečekaných reakcí, kdy se končetiny samy stahovaly, fascinovaně odvodil, že existuje bio-elektřina. O něco později zjistil, že se svaly stahují i v případě, že se jich dotýká bimetalickým obloukem. Galvani se tak domníval, že objevil nový speciální druh elektřiny – elektřinu živočišnou. Jakési fluidum, který nervy rozvádějí do svalů a díky němuž se svaly pohybují. Dokonce se domníval, že samotné svaly jsou schopné elektřinu generovat. Podle jeho názoru byla elektrická energie neoddělitelná od života.
Přidává se magnetismus
Nedělitelný vztah mezi elektřinou a magnetismem poprvé popsal v roce 1820 dánský vědec Hans Christian Ørsted, který experimentoval se střelkou kompasu, a objevil tak jev, který posléze přešel do vědeckého povědomí pod názvem elektromagnetismus. Na úsvitu devatenáctého století se podařilo elektrický proud už opravdu zkrotit tak, aby mohl sloužit. Zásluhu na tom má italský učenec Alessandro Volta (1745–1827), jehož lze právem nazývat „elektrickým mesiášem“, neboť se mu jako prvnímu v dějinách lidstva podařilo vytvořit transmisi elektrického proudu mezi propojenými, pozitivně a negativně nabitými obvody.
Mozek se rozsvítil
Volta, Galvani a pak i anglický fyzik a chemik Michael Faraday (1791–1867) – všichni poskytli svá příjmení pro „zlidštění“ chemických či fyzikálních termínů. Posledně jmenovaný ohromil svět prvním elektrickým dynamem, tedy jakýmsi hrubým, silovým generátorem, Doslova přes noc se mu podařilo vyřešit problém základní výroby elektrického proudu. A přitom dnešním pohledem stačilo tak málo – umístit magnet do měděné spirálky.
Budiž světlo…
A pak se objevy na poli elektrické energie začaly nezadržitelně valit jak sněhová koule. Faradayův instrument rozsvítil světlo v geniální hlavě Thomase Alvy Edisona (1847–1931) i jeho méně známého kolegy Josepha Swana (1828–1914), díky jejichž úsilí vznikla žárovka. A bylo světlo. Ale tentokráte na povel člověka.
Elektrifikace postupuje
Je-li devatenácté století právem nazýváno stoletím páry, pak je století dvacáté nutné nazývat stoletím elektrické energie. Vždyť právě v něm došlo k objevu nejdůležitějších součástek, bez nichž si dnes nedokážeme žádný z přístrojů představit. Začalo to objevem elektronu v roce 1897, díky němuž byla spolehlivě vysvětlena většina elektrických jevů, později vysvětlením kvantových vlastností elektromagnetického záření a objevu dalších částic – protonu a neutronu. Díky všem objevům tak mohla spatřit světlo světa vakuová elektronka umožňující vysílání a příjem rozhlasu. Pro první polovinu 20. století je charakteristická snaha o elektrifikaci co největšího území a také výstavba elektráren.
Tranzistor vše urychlil
V roce 1947 se podařilo objevit tranzistorový jev a poté, co byla zvládnuta technologie výroby polovodičů, se stal tranzistor základem elektronických obvodů, jež se dnes používají ve všech běžně dostupných elektronických přístrojů a zařízení. Dopad na rozvoj využití elektrických zařízení přineslo i používání optických vláken, CCD obvodů a dalších součástek.
Facebook
Twitter
RSS