Byla nástrojem, se kterým se Paul McCartney jako člen The Beatles vypracoval z neznámého muzikanta v jednu z hudebních ikon 20. století. V roce 1969 však beze stopy zmizela.
Stuart Sutcliffe (1940–1962), baskytarista liverpoolských The Beatles, se v prosinci 1960 rozhodne zůstat v Hamburku. Chce se věnovat umění a zasnoubit s německou fotografkou Astrid Kirchherrovou (1938–2020).
Post baskytaristy tak musí převzít Paul McCartney (*1942) ač z toho nemá velkou radost. Zpočátku hraje na basovku Höfner President 500/5, kterou mu půjčí Sutcliffe. Jako levák s ní však má problém, protože Stuart nechce, aby si ji upravil.
V červnu 1961 si proto koupí svou vlastní v hamburském hudebním obchodě Steinway-Haus.
Na drahého Fendera nemá peníze, proto zvolí levnější hnědo-žlutou kytaru Höfner 500/1 Violin Bass, která ho i tak vyjde na 30 liber (což by dnes odpovídalo částce 20 000 korun).
„Protože jsem levák, nevypadalo to díky jejím symetrickým tvarům tak hloupě, když jsem na ni hrál s obráceně nataženými strunami.“ prozradí McCartney. Používá ji až do roku 1963, kdy si u firmy objedná vylepšený model.
Původní kytaru, na kterou v roce 1964 nechá instalovat nový vylepšený systém snímačů, nejprve používá jako záložní, později oba modely střídá.
Naposledy je slyšet v Let It Be, natáčené koncem ledna 1969 a vidět 30. ledna 1969 při slavném koncertu na střeše studia Apple. Krátce poté je ukradena ze skříně Studia Abbey Road spolu se dvěma kytarami George Harrisona (1943–2001).
Nikdo netuší, kam se poděla, a dodnes po ní pátrají sběratelé, fandové i sám McCartney, který se netají tím, že pro něj hodně znamená. Zatím však marně.
