V druhé polovině loňského září se čínská orbitální stanice vymkla kontrole a začala padat k Zemi. Hrůzostrašné novinové titulky přitom musely v představách mnoha čtenářů evokovat katastrofický scénář. Jak ve skutečnosti pády stanic probíhají?
Jaké nebezpečí nám hrozí?
Každá orbitální stanice, která kdy byla vynesena do vesmíru, musí logicky také někdy zaniknout – tedy spadnout zpět na Zem. To, že se neví, kdy a kam to přesně bude, není přitom ničím neobvyklým.
Zvláště pak v případech, kdy se ztratí nad řízením orbitální stanice kontrola. A právě to se stalo před dvěma lety v souvislosti s čínskou stanicí Tchien-kung 1 (česky „Nebeský palác 1“).
Kdy spadne?
Původně Číňané uváděli, že se 8,5 tuny vážící loď zřítí na Zem koncem roku 2017. Posléze termín posunuli na letošní začátek dubna. Zbytky Nebeského paláce 1 nakonec dopadly v noci z 1. na 2. dubna, naštěstí do jižního Pacifiku.
Nepřesné odhady ale nejsou ničím zvláštním. Žádná stanice ani družice totiž nelétá po neměnné oběžné dráze. Ta je ovlivňována především hustotou atmosféry, sluneční aktivitou a případnými korekčními manévry.
Jak brzdí orbitální stanice?
Postupným snižováním výšky dráhy potom dochází ke stále většímu brzdění, což má za následek snižující se výšku oběžné dráhy i rychlost objektu. Čím níže se tedy družice nebo stanice pohybují, tím rychleji spějí ke svému konci.
I proto létají k orbitálním stanicím (jako je například ISS) nákladní kosmické lodi a zásobují je palivem nezbytným ke korekčním manévrům a zvyšování oběžné dráhy.
Ne všechno shoří v atmosféře
Je ale prakticky nemožné přesně předpovědět, kdy stanice vstoupí do hustých vrstev atmosféry. Tehdy pak dochází k velkému tepelnému ohřevu a aerodynamickému namáhání. Pilotované kosmické lodi jsou proto vybaveny tepelným štítem, který je chrání.
Orbitální stanice ale takový štít nemají, takže při vstupu do atmosféry dochází k jejich destrukci – velká část stanice shoří a na zemský povrch dopadnou pouze její úlomky.
Stokilové úlomky
Otázkou ale zůstává, jak může být úlomek z více než osmitunového Nebeského paláce, který se pohybuje rychlostí vyšší než 32 000 km/h, velký. Podle výpočtů se může jednat až o stokilogramový kus!
I když by tedy bylo ideální, kdyby dopadl do oceánu, stoprocentně to zajistit nelze. Víme jen, že dopadne do některé z oblastí, nad kterými stanice po své oběžné dráze létá.
Pokud by tedy stanice byla pod kontrolou, odborníci by ji jednoduše mohli navést nad neobydlené oblasti. Je-li však zcela mimo dosah řídicího střediska, může napáchat velké zlo.
Smrt padající shůry
Ačkoli je podle expertů riziko, že by byl padajícím úlomkem zraněn člověk, minimální, přesto existuje.
Harvardský astrofyzik Jonathan McDowell loni potvrdil, že většina stroje při průletu atmosférou sice shoří, některé části ale ne úplně (například raketové motory).
Jejich až stokilové kusy pak mohou dopadnout na zemský povrch a zasáhnout něčí automobil nebo proletět střechou domu. (České republice v případě pádu Nebeského paláce nebezpečí nehrozí.)
Krátery v Austrálii
Co se týče všech doposud zaniklých orbitálních stanic, jejich konec je nám vždy znám. V podstatě neřízený dopad orbitální stanice mají přitom na svědomí již Američané.
V červenci roku 1979 značná část úlomků jejich 80 tun vážící stanice Skylab dopadla na řídce osídlené území Austrálie (nedaleko Perthu) a vytvořila tam celou řadu kráterů.
Saljut v hlubinách Pacifiku
Nesmíme zapomenout ani na 40 000 kilogramů vážící sovětskou stanici Saljut 7, jež po dlouhých pěti letech bez posádky zanikla v únoru 1991. Saljutu ke konci zbývalo už jen velmi málo paliva, a tak se technici snažili alespoň o malé korekční manévry.
V podstatě usilovali o natáčení stanice, čímž snižovali a naopak i zvyšovali odpor. I díky tomu pak většina úlomků nakonec dopadla do Tichého oceánu a těch několik málo, které skončily na území Argentiny, naštěstí nikoho nezranily.
Nebezpečí z vesmíru
S přehledem největším vesmírným tělesem, které zaniklo v atmosféře, se 23. března 2001 stala ruská orbitální stanice MIR. Zánik tohoto objektu, vážícího 120 tun, mohl být naštěstí řízen, protože v opačném případě by pro lidi znamenal skutečně velké nebezpečí.
Dva měsíce předtím kvůli tomu odstartovala z kazašského kosmodromu Bajkonur nákladní loď Progress M1-5. Ta se pak ve vesmíru s orbitální stanicí spojila a při klesání jí umožnila provést řadu brzdících manévrů.
Většina trosek díky tomu dopadla do Tichého oceánu. Největší z nich vážily kolem 700 kilogramů.