Na italském ostrůvku San Servolo už od 8. století sídlí benediktýnští mniši. Později zde najdou útočiště i jeptišky.

Roku 1716 už v klášteře zůstává jen hrstka řeholníků, a tak městská rada rozhodne, že prostor bude lepší využít jako vojenskou nemocnici.

Až války utichnou, začnou sem s rokem 1725 přesunovat duševně nemocné. Zpočátku jde jen o šlechtice a boháče, kteří si mohou léčbu v klidném a odlehlém místě zaplatit.

Jenže pak přijde spravedlivý Napoleon Bonaparte (1769–1821) a rozhodne, že do nemocnice půjdou všichni duševně nemocní. Hlavně, ať nejsou na očích!

Ostrov smrti

To na ostrově San Clemente sídlí od 12. století nemocnice pro poutníky do Svaté země. Když móda křížových výprav odezní, působí zde mnišské řády a v roce 1853 se zde začne stavět Ústřední ženský azyl. Psychiatrická nemocnice pro ženy.

Zatímco na San Servolo bude blázinec pro chlapy, tady trpí opačné pohlaví. Třetím do party se stává ostrov Poveglia. Během morových epidemií slouží jako karanténa i masový hrob.

Později se sem posílají lidé nakažení cholerou a dalšími nemoci, aby se odříznutí od světa buď uzdravili, nebo zemřeli. Říká se, že ostrov tvoří kosti a popel těch, kteří neměli štěstí.

Karanténní zařízení vystřídá na čas útulek pro starce a bezdomovce a od roku 1922 je zde další sanatorium pro duševně nemocné.

Práce osvobozuje. I v Benátkách!

Když je nemocný přijat do některého z blázinců, odvšiví ho, oblečou do uniformy a od roku 1874 také vyfotí. Jak při příchodu, tak při odchodu. Vzniká tak působivá dokumentace.

Kdo má peníze, dostane hezký pokoj s výhledem a lepší jídlo, kdo je chudý, jde do velké společné ložnice a jí, co zbyde. Kdo je na tom líp, může baštit pomocí příborů, jiní jsou pod stálým dohledem a nedostanou do ruky ani vidličku.

„Kdo je připraven vrátit se na pevninu, prokáže to nejlépe tím, že dokáže samostatně fungovat a spolehlivě pracovat,“ domnívají se lékaři. Z nemocnice se tak dostávají ti, kteří poctivě dřou od rána do večera.

Mužští pacienti pracují na zahradě, ženy šijí krajky. Nějak si na sebe přece nemocnice vydělat musí!

Jezte zdravě!

Nejčastější diagnózou je pelagra. Jde o nemoc z nedostatku vitaminu B3 ve stravě, která postihuje zejména chudší vrstvy obyvatel, jejichž jídlo je jednotvárné. Jenže to víme až dnes.

Původní název odkazuje k lombardskému výrazu „drsná kůže.“ Pacienti trpí zánětem pokožky, průjmem, nespavostí, slabostí, halucinacemi a demencí.

V té době ale nikdo netuší, by stačilo jíst více druhů potravin – a tak jsou pacienti odvezeni do blázince na ostrovech. Část jich zemře, podle odhadů kolem 150 000 lidí, ale řada bude má štěstí. Jejich hlavní náplní práce se stane zahradničení.

Díky tomu získají dostatek zeleniny a nemoc během pár měsíců až let ustoupí. „Procházejte se, odpočívejte, poslouchejte hudbu,“ ordinuje zprvu ředitel ústavu na San Servolo Prosdocimo Salerio (1857–1877).

Aniž by tušil, že lékem je ve skutečnosti mrkev a tuřín, nikoliv jeho metoda, pacienti se uzdravují. Na San Clemence mají bohužel jiný přístup – tam preferují pouta, řetězy, křik a zoufalství…