Zlato přitahovalo pozornost lidí odedávna. Starověké civilizace jej považovaly za ztělesnění boha na zemi a všechno patřilo jen panovníkovi. Vyráběly se z něj náboženské, okrasné i užitné předměty. Později se ze zlata razily mince. I dnes má svoji hodnotu a těší se široké oblibě.
Se zlatem musel přijít do kontaktu už paleolitický člověk. Svědčí o tom nálezy kousků přírodního zlata ve španělských jeskyních, které obýval už 40 000 let př. n. l. Byl to první kov, který lidé začali těžit a využívat.
Mohla za to nejen jeho barva, ale také neobyčejné vlastnosti, zejména kujnost, odolnost a vzácnost. Zlato nekoroduje, nebledne a nepoškodí ho voda, vítr ani většina kyselin (s výjimkou lučavky královské a některých kyanidů).
Symbol moci v Egyptě
Ve starověkém Egyptě považovali zlato za maso a kosti bohů. Mysleli si o něm, že pochází ze Slunce. Veškeré zlato v říši náleželo panovníkovi, faraonovi, a bylo symbolem moci.
Jako platidlo ale sloužil ječmen. Řemeslníci ze zlata zhotovovali šperky a náboženské předměty. Pro své vlastnosti bylo ideálním kovem pro výrobu běžných užitných předmětů, které dávali do hrobek faraonů, aby je mohli využít během posmrtného života.
Egypťané byli první civilizací, která ovládala techniku pozlacování. Největší zlatý poklad byl objeven v hrobce faraona Tutanchamona (1333–1323 př. n. l.).
Zlatý dotek krále Midase
Řekové, ač měli dostatek stříbra, zlato obdivovali a bylo pro ně vzácné. Právě oni vytvořili mýtus o králi Midasovi, který dostal od bohů dar zlatého dotyku, který se pro něj stal prokletím poté, co ve zlato proměnil jídlo, pití i svoji dceru.
Aby se daru zbavil, musel se vykoupat v řece Paktol. Tato legenda se ale částečně zakládala na pravdě. Král Midas opravdu žil a vládl říši označované jako Frýgie (dnešní Turecko) kolem roku 740 př. n. l.
Byl velmi bohatý a zlato, respektive slitinu zlata a stříbra – elektron – nacházel právě v řece Paktol.
První mince na světě
V sousední říši, Lýdii, pak kolem roku 660 př. n. l. začali z elektronu razit první mince. Ty si mezi lidmi rychle získaly oblibu a šířily se. Daly se snadno přenášet a všichni věřili jejich hodnotě.
Později však vznikla pochybnost, kolik zlata mince skutečně obsahují. To Lýdijci vyřešili tak, že v hlavním městě Sardách vytvořili první rafinerii, kde zlato oddělovali od stříbra a razili už jen zlaté mince.
Ty sloužily i jako zdroj informací, především za Alexandra Makedonského (356–323 př. n. l.), který jejich prostřednictvím zpravoval o svých vítězstvích.
Nedůvěra v mince
Na financování chodu obří Římské říše nebylo zlata nikdy dost, a to ani z nově dobytých území. Nejbohatším Římanem byl vojevůdce Crassus (115–53 př. n. l.), kterého jeho odpůrci usmrtili tak, že mu do hrdla nalili roztavené zlato.
Římští císaři se snažili ušetřit tím, že do zlatých mincí přidávali jiné kovy. Lidé jim ovšem přestali důvěřovat, což zvyšovalo inflaci ve státě.
Řešení přinesl první křesťanský král Konstantin I. Veliký (272–337 n.l.), který centrum říše přesunul do Konstantinopole a učinil z ní hlavní město obchodu. Razil minci solidus, označovanou za dolar starověku.
Mince měla garantovanou váhu i ryzost a rozšířila se i do Číny, Británie či Skandinávie.
Zlato z Nového světa
Významným zdrojem zlata pro Evropu se stal Nový svět. Američtí indiáni tento drahý kov znali a měli ho dostatečné zásoby, i když Aztékové si více cenili jadeitu a nefritu a za platidlo užívali kakaové boby.
Inkové zlato považovali za posvátné, vyjadřující moc Slunce, a tedy boha Intiho. Jen panovník, Inka, směl vlastnit zlato a nosit šperky a předměty jím ozdobené. Kmen Muisků dal vzniknout legendě o „Eldorádu“.
V jezeře Guatavita prováděli korunovaci nového krále, při které pokryli jeho tělo zlatým prachem, odtud El Dorado = zlatý muž, a házeli zlaté předměty do jezera.
Zlato zapříčinilo zkázu indiánských civilizací a zároveň inflaci v Evropě, kam jej chtiví objevitelé Nového světa přesouvali.
Zlatá horečka
Naleziště zlata v Americe ale zdaleka nebyla vyčerpána. O necelá tři století později, v roce 1848, propukla zlatá horečka v Kalifornii. Roku 1896 na Klondiku, poté se přesunula na Aljašku.
Šlo o největší masovou migraci za nalezišti zlata v dějinách, hledat bohatství se vypravilo přes 300 000 lidí, spousta z nich však skončila s nepořízenou.
V té době už se uplatňoval měnový systém známý jako „klasický zlatý standard“, který trval od roku 1871 do roku 1914, kdy byla hodnota jednotlivých světových měn pevně navázána na zlato. Například americký dolar byl definován jako 1/20 unce zlata. To zabraňovalo tisku nekrytých peněz.
Postupné opuštění zlata jako platidla
Ovšem výdaje spojené s první světovou válkou vedly válčící země k opuštění zlata jako platidla, což mělo za následek inflaci a znehodnocení peněz, a to včetně dolaru.
Po válce se země ke zlatému standardu nevrátily, v meziválečném období fungoval standard zlatého slitku, kdy byly za zlato směnitelné měny jen v hodnotě slitku, například 1000 dolarů jako cena jednoho slitku.
V USA byl zlatý standard zrušen prezidentem Rooseveltem (1882–1945) až v roce 1933. Obyvatelé země museli odevzdat veškeré zlato, kterým disponovali, pod hrozbou pokuty, nebo i vězení.
Měny nejsou směnitelné za zlato
Po druhé světové válce byl ustanoven tzv. Brettonwoodský měnový systém, který fungoval mezi roky 1945 až 1971. V jeho průběhu byl na zlato napojen pouze americký dolar, ostatní měny pak na něj. Dolar představoval 1/35 unce zlata.
Díky dostatečným zásobám zlata v USA mohl systém fungovat až do roku 1971, kdy byl opuštěn a zlato tím pozbylo významu jakožto prostředku směny. Svoji hodnotu ale neztratilo, stále je oblíbenou komoditou k nákupu.
Vyrábějí se z něj šperky a používá se k pozlacování, dále také v mikroelektronice a počítačovém průmyslu, ve sklářství, zubním lékařství i jako investiční nástroj. Zlato je zkrátka věčné.