Tisíce obyvatel starověkého města v jednom okamžiku umírají pod těžkou vrstvou sopečného popela. O 2000 let později tu turisté procházející ruinami dávného města a prý stále cítí jejich přítomnost.
Ozývají se tu bolestné výkřiky a nad zemí se vznáší tajemná světla. Jsou to duchové někdejších obyvatel Pompejí?
Obyvatelé italských Pompejí považovali na počátku našeho letopočtu blízkou sopku Vesuv za dávno vyhaslou, mnozí zřejmě ani netušili, že hora pnoucí se do výšky 1281 metrů nad Neapolským zálivem je vlastně vulkán. Nijak se tedy nepozastavovali na různými varovnými signály toho, že se Vesuv pomalu probouzí k životu.
Situaci pochopí kolem jedné hodiny odpolední 24. srpna roku 79 (některé prameny uvádějí 24. října–pozn. red.). To už jim ale zbývají poslední okamžiky života. Nad Neapolským zálivem zahřmí mohutný výbuch a vysoko k nebesům začne stoupat temný dým.
K zemi se snáší ohromné množství horkého popela a sutin, které obyvatele Pompejí během chvíle na věky pohřbí. Jsou mrtví prakticky okamžitě. „Z Vesuvu šlehaly plameny a vysoké ohnivé sloupy. Ze dne se stala noc. Padal popel, budovy se třásly.
Moře bylo rozbouřené, byl cítit sirný zápach. Rozednělo se teprve třetí den od výbuchu,“ líčil ve svém v dopise římský spisovatel Plinius mladší (61–113) a jediný svědek neštěstí. Mohla tato tragická událost na místě zanechat jakýsi otisk?
Tisíce mrtvých
Erupce trvá nepřetržitě tři dny, během nichž je celé město a několik okolních osad pohřbeno až šestimetrovou vrstvou sopečného prachu.
Pokud platí, že k různým zjevením a paranormálním jevům dochází zejména v místech, kde přišlo o život více lidí, z Pompejí se právě stává jedno z nestrašidelnějších míst světa.
Vždyť v jednom okamžiku tu zemřelo nejméně 10 000 lidí, některé prameny dokonce uvádějí 25 000 mužů, žen a dětí! O téměř 2000 let později začnou archeologové odstraňovat vrstvu popela a v ní nacházejí zkamenělá těla obětí dávné přírodní katastrofy.
Jsou nalézána v pozicích, v jakých je smrt zastihla. Někteří v postelích, jiní na útěku před jistou smrtí. Mezi mumiemi je i matka s dítětem na klíně. Opodál pak leží muž a další mrtvé dítě.
Při neštěstí takových rozměrů muselo dojít k uvolnění obrovského množství emocí jako je strach, úzkost, smutek, bezmoc. Právě to je mnohými záhadology považováno za katalyzátor pozdějších záhadných jevů. Dochází k nim i v Pompejích?
Jsou tu stále slyšet
Poté, co jsou ruiny města, kde zcela jistě ještě leží pod sopečným popelem mnoho lidských těl, zpřístupněny turistům, začnou se šířit zvěsti o tajemných jevech, které prý leckoho k smrti vyděsí.
Po setmění se tu ozývá celá kakofonie strašidelných zvuků, jako by pompejští utrpení posledních okamžiků prožívali znovu a znovu. Slyšet jsou strašlivé skřeky, pláč, bolestné steny a kroky, které nikomu nepatří.
Turisté také často popisují, že je do nosu zčistajasna udeřil zápach síry. Dochází rovněž k vizuálním kontaktům se zdejšími entitami. Nejčastěji se objevují ve formě světýlek, která se vznášejí ulicemi města či tajemných stínů a siluet lidských postav.
Panuje přesvědčení, že jde o duše dávných obyvatel města, které si možná ani neuvědomují, co se s nimi před 2000 lety stalo. Duše člověka, který zemře náhle, prý často nedokáže přijmout svou smrt nebo o ní ani neví. Jsou zdejší přízraky zbloudilými dušemi obyvatel hříšného města?
Kašel a temné stíny
Paranormální jevy v Pompejích přijíždí zkoumat mnoho různých lovců záhad. Mezi těmi nejvýznamnějšími je Filmový štáb amerického dokumentaristy Joshe Gatese (*1977), který se v Pompejích rozhodl strávit noc.
Během svého pobytu pořizují hned několik důkazů o přítomnosti duchů. Pozorují zde již zmiňovaná světla podobná bludičkám a termokamera zachytí lidskou siluetu o teplotě shodné s nedalekou zdí, která po několika krocích zmizí.
Je jasné, že nemohlo jít o živého tvora! Ve stejný okamžik navíc postavu pozoruje na vlastní oči i jeden člen štábu. Děsivé jsou i zvukové nahrávky, které si odsud tým odnáší.
Je na nich slyšet neidentifikovatelný šramot připomínající kašel či lapání po dechu a pak cosi nesrozumitelného promluví mužský hlas. Jsou to snad ozvěny posledních okamžiků obětí Vesuvu?