Hektický způsob života, honění se za nesmyslnými termíny a odtržení od přírody s sebou nesou důsledky v podobě většího výskytu psychických poruch v dnešní společnosti. Jaké jsou ty nejčetnější, jak se projevují a koho nejvíce ohrožují?
Deprese
O co jde: Porucha psychiky, charakterizovaná snížením až vymizením schopnosti radovat se a prožívat potěšení.
Jak se projevuje: Postižený trpí pocity zmaru, beznaděje, opuštěnosti, únavou a neschopností se soustředit, může být agresivní, stejně jako tichý a odevzdaný.
Kdo je nejvíc ohrožený: Po období puberty se objevuje 2 až 3x častěji u žen než u mužů. Vznik souvisí s výskytem významných změn v životě – narození dítěte, nemoci, ztráty zaměstnání či životního partnera.
Diagnostikovanou ji má asi 7 % obyvatelstva, řada lidí ji ale tají, takže ve skutečnosti to může být až 18 % světové populace.
Depresí stižený jedinec ztrácí schopnost prožívat radost, je skleslý, trpí patologickým smutkem. Žije s pocitem zmaru a beznaděje, mohou se u něj rozvinout i pocity bezcennosti a viny, malá sebedůvěra, únava a zhoršená pozornost.
Tento duševní stav může vést nemocného až k rozhodnutí spáchat sebevraždu. Rizikovým obdobím pro vznik deprese je u žen šestinedělí a čas trávený na mateřské dovolené, dále také období po přechodu.
U mužů se rozvíjí deprese hlavně po odchodu do důchodu, u obou pohlaví pak po ztrátě životního partnera či v jiných životních etapách, provázených nepříznivými změnami (nezaměstnanost, nemoc atd.).
Člověka v depresi nestačí trochu rozveselit
Ač je v dnešní době deprese častým psychickým onemocněním, ve společnosti o něm stále koluje řada mýtů. Například že depresí nemohou trpět děti nebo že depku (zaměňováno se špatnou náladou) má občas každý.
Oblíbený je i ten, který říká, že člověk, který o sebevraždě mluví, ji nemyslí vážně. Naopak, až 15 % nemocných se k ní nakonec uchýlí jako k jedinému řešení svých problémů.
Existují různé formy deprese, které provází ztráta radosti z činností, které depresivního člověka dříve bavily, problémy s hygienou, neschopnost se najíst a napít, bezdůvodný pláč a výbuchy zlosti. Vždy je třeba vyhledat odbornou pomoc, nemoc nelze zvládnout silou vůle.
Úzkostná porucha
O co jde: Neurotická porucha, projevující se nadměrným strachem a úzkostí, které člověk nedokáže ovládnout.
Jak se projevuje: Patří sem nejrůznější fobie, například strach z výšek, tmy, pavouků a podobně. Dále sociální fobie, které jsou spojeny s pocity úzkosti na veřejnosti.
Panické poruchy jsou pak provázeny tělesnými příznaky, jako jsou bušení srdce, dechová nedostatečnost nebo pocit na omdlení.
Kdo je nejvíc ohrožený: Úzkosti jsou poměrně rozšířené, trpí jimi až 13 % populace, odhadem asi 2 miliony Čechů. Původ mají buď v dětství, nebo vznikají v reakci na závažný stres – prožitou dopravní nehodu či přírodní katastrofu.
Jak se léčí: antidepresivy a jinými léky na psychózy, behaviorální terapií
U pacientů trpících úzkostnými poruchami není narušeno vnímání reality, na rozdíl třeba od schizofrenie. Oni si uvědomují nesmyslnost svých pocitů, neumějí je ale ovládat.
To negativně ovlivňuje jejich každodenní život, což v horším případě vede až ke zhoršení jejich společenského uplatnění. Mohou se dokonce dostat do sociální izolace.
Nejčastěji se to týká pacientů postižených sociální fobií, kteří trpí úzkostí, když je na ně upřena pozornost neznámých lidí, případně mají komunikovat s osobami, které nepatří do okruhu jejich nejbližších.
Infarkt? Ne, úzkost!
Projevy úzkosti zhoršuje stres, pak se může dostavit panická porucha s příznaky podobnými infarktu myokardu či mozkové příhodě. Lidé mohou trpět také tzv.
generalizovanou úzkostí a strachovat se například, že onemocní oni sami, nebo že jejich blízcí budou mít dopravní nehodu, přičemž jejich strach je nepřiměřený a neopodstatněný, mohou na něj však reagovat třesem, pocením či žaludeční nevolností.
Některé formy úzkosti postihují více ženy, jiné naopak muže. Roli při jejich vypuknutí sehrává i dědičnost. Úzkosti jsou většinou chronické, v čase se jejich projevy stupňují.
Poruchy osobnosti
O co jde: Jde o osobnostní odchylky od normálu, které ovlivňují chování, prožívání i uvažování postiženého. Není to duševní nemoc.
Jak se projevují: Sníženou schopností přizpůsobit se okolí, snášet stres či ovládat své emoce; zaměření se na sebe.
Kdo je nejvíc ohrožený: Trpí jimi 6–9 % populace, zvýšený výskyt je ve městech, ve věznicích či mezi narkomany. Příčiny vzniku jsou genetické, u dítěte se mohou rozvinout v těhotenství, nebo při porodu.
Jak se léčí: Lidé trpící poruchou osobnosti většinou považují své osobnostní rysy za přirozenou součást své povahy a léčbu nevyžadují.
Často u nich dochází spíše k léčení přidružených psychických potíží – deprese, úzkosti či závislost na návykových látkách.
Psychopatie se projevuje osobnostními odchylkami (vlastnostmi i charakterovými rysy), které komplikují život nejen postiženému, ale i jeho nejbližšímu okolí. Tito jedinci se neumějí přizpůsobit svému okolí a špatně snáší stresové situace.
Mají rovněž problém s vyjádřením svých emocí. Pokud je porucha menší, hovoříme o akcentované osobnosti. Takový člověk si své odchylky uvědomuje a někdy i bývá ochoten na nich pracovat.
Naopak u těžkých poruch si dotčená osoba myslí, že jeho problémy jsou způsobené okolím, a proto na sobě nepotřebuje nic měnit.
Psychopat rozhodně nejsem!
Při vzniku choroby hraje velkou roli dědičnost a dále také vlivy během těhotenství a porodu, jež mohly negativně ovlivnit vývoj mozku. Klíčové pro prevenci vzniku je příznivé rodinné prostředí v raném dětství.
Porucha osobnosti se častěji rozvine u dětí, které jsou týrané či sexuálně zneužívané, vedené příliš tvrdě i nadmíru rozmazlované, z neúplných rodin. Vliv mohou mít i jiné kulturní či sociální vlivy.
Poruchy jsou léčitelné velice obtížně, zejména kvůli nespolupráci pacienta, který si myslí, že žádnou „porušenou osobnost“ nemá. I tak se po léčbě trvající v průměru 1,3 roku plně vyléčí až 52 % pacientů.
Poruchy příjmu potravy
O co jde: Psychická onemocnění, spočívající v drastickém omezování přijaté stravy, se dělí na mentální anorexii (hladovění), bulimii (přejídání a následné zvracení) a záchvatovité přejídání.
Jak se projevuje: odmítáním stravy či přejídáním se doprovázeným zvracením, tudíž nápadným ubýváním na váze, depresemi, strachem z tloustnutí, ztrátou zájmu o okolí, únavou.
Kdo je nejvíce ohrožený: Postihují hlavně perfekcionisty, lidi posedlé snahou o dokonalost, může jimi trpět každý bez ohledu na pohlaví, věk či životní úroveň.
Často se s ní potýkají zejména dívky v období puberty, které se honí za ideálem krásy, hubenými modelkami, ale i chlapci a zralé ženy kolem 40 let věku.
Jak se léčí: antidepresivy, psychoterapií, někdy je třeba nejprve vyléčit zhuntované tělo a až pak duši
Zřejmě nejznámější anorektičkou byla císařovna Alžběta Bavorska, přezdívaná Sisi. Její váha při výšce 172 cm nepřesáhla 55 kg, většinou vážila mezi 44 a 48 kg. Držela drastické diety, hodně cvičila a nikdy si nesedala.
Poruchy příjmu potravy jsou během na dlouhou trať, jejích léčba může trvat rok, pět, deset nebo i celý život. Jde o nemoci postihující psychiku, ovšem podepisují se i na těle.
Nedostatek živin se projevuje řídnutím kostí, kazivostí zubů, u žen ztrátou menstruace a pozdějšími problémy s plodností, nízkým tlakem, selháváním srdce a dehydratací.
Radši mrtvá než tlustá
Protože PPP trpí povětšinou perfekcionisté, jsou velice vynalézaví v tom, jak tajit to, že nejedí či že po jídle zvrací. Mnohdy je trápí deprese, které mohou vést až k sebevražedným myšlenkám.
Tito lidé mají zkreslené představy o svém těle a jediné, co celé dny zaměstnává jejich mysl, je jídlo, respektive to, jak se mu vyhnout, či se k němu dostat, aby ho pak mohli vyzvracet. Běžně používají také nejrůznější projímadla.
Nemoc se často nepodaří zcela vyléčit a může se opakovaně vracet, zejména ve stresových situacích.
Obsedantně kompulzivní porucha
O co jde: Duševní porucha, při které člověka pronásledují nepříjemné myšlenky a úlevu od nich nalézá jen tehdy, když znovu a znovu vykonává nějakou aktivitu.
Jak se projevuje: opakovaným prováděním ne zcela standardních činností
Kde je nejvíce ohrožený: Poruchou trpí 2 až 3 % populace. Rovnoměrně postihuje ženy i muže, projeví se nejčastěji kolem 20. roku života.
Jak se léčí: antidepresivy, psychoterapií
Postižené osoby trápí obsese čili chorobně utkvělá představa nebo myšlenka, která ovládá jejich mysl, i když se ji snaží potlačit. Navíc je doprovázena kompulzí, tedy nutkáním k opakované činnosti, jež nemocný vykonává, aby se zbavil úzkosti vyvolané obsesí.
Až 50 % pacientů stižených OKP má nadměrný strach ze špíny a infekce. Aby se zbavili úzkosti z bakterií, myjí si opakovaně ruce a nesahají na předměty, které by mohly být „kontaminované“.
Tři zatočení ochrání moji rodinu
Dalším příkladem je přehnané kontrolování (30 % postižených), neboť se nemocní bojí opomenutí, které by dle nich mohlo mít katastrofální důsledky pro ně samotné, nebo pro jejich blízké. Proto například 17x zkontrolují, zda zamkli dům.
Jindy opakují slova či čísla, nebo třeba opakovaně rozsvěcují a zhasínají. Obzvlášť komplikovaná forma poruchy může postižené vrhat do sociální izolace, protože je okolí považuje za podivíny. Léčba však bývá velmi úspěšná.
Schizofrenie
O co jde: Vážná duševní porucha, při které postižený ztrácí kontakt s realitou a slyší a vidí věci, které nejsou skutečné.
Jak se projevuje: sluchovými halucinacemi, bludy, zmatenou řečí a myšlením
Kdo je nejvíce ohrožený: U většiny postižených se nemoc rozvine v pozdní adolescenci či rané dospělosti, kolem 25. roku života. Postihuje asi 0,7 % populace, nyní ji tedy trpí zhruba 51 milionů obyvatel světa.
U mužů je 1,4x častější než u žen, zkracuje očekávanou délku života až o 15 let.
Jak se léčí: podáváním léků (antipsychotik), psychoterapií a rehabilitací
Schizofrenik je často velmi citlivou a vnímavou osobností, jejíž mysl ovšem plně zaměstná postupující nemoc.
Trpěla jí řada významných osobností, například malíř Vincent van Gogh (1853–1890), hudební skladatel Georg Händel (1685–1759) a matematici Isaac Newton (1643–1727) či John Nash (1928–2015), držitel Nobelovy ceny za ekonomii.
Postiženého trápí bludy a halucinace. Schizofrenik má falešné představy, například o tom, že ho někdo pronásleduje, které považuje za reálné. Případně se domnívá, že je nadán nadpřirozenými schopnostmi. Také slyší, vidí nebo cítí věci, které ostatní nevnímají. Například hlasy, které jim přikazují, co mají dělat.
O 15 let kratší život
Schizofrenik má také narušené myšlení a řeč, což se může projevit tzv. slovním salátem, tedy nesouvislostí projevu. Postižený se často stáhne ze sociálního života, přestane dbát na hygienu i oblékání, ztratí schopnost úsudku.
Má potíže s chápáním, dlouhodobou pamětí i pozorností. Porucha více postihuje jedince s vysokým inteligenčním kvocientem, častěji muže než ženy. Snižuje očekávanou délku života člověka o 12 až 15 let kvůli nadměrnému užívání léčiv.
U pacientů se často rozvíjí deprese či úzkostné poruchy, proto je míra sebevražd u schizofreniků vysoká (až 5 % z nich). Téměř polovina si jich pak vybuduje závislost na návykových látkách.
Bipolární porucha
O co jde: Tato duševní porucha je známá také jako maniodepresivní psychóza, střídá se při ní stav mánie a deprese.
Jak se projevuje: Depresí, kdy má nemocný smutnou náladu, o nic se nezajímá, je spavý či ho naopak trápí nespavost, únavou, a mánií, kdy má sklony k megalomanii, sníženou potřebu spánku a rychlý trysk myšlenek.
Kdo je nejvíce ohrožený: Postihuje asi 1 % populace, rozvíjí se kolem 20. věku života, podílí se na ni dědičnost a prostředí.
Jak se léčí: psychofarmaky, psychoterapií a psychoedukací pacienta
Touto závažnou poruchou trpěl například herec Miloš Kopecký nebo zpěvák Petr Muk. O sebevraždu se pokusí 50 % nemocných, přičemž 20 % ji dokoná.
U postižených se střídají fáze mánie a deprese, cykly mohou být ultrarychlé, někdy mezi nimi nastává i bezpříznakové období. Při depresi mají pacienti hluboké stavy smutku a pesimismu, trápí je pocity, že je jejich život bezvýchodný.
Při mánii jsou naopak euforičtí, mají dobrou náladu a zrychlené myšlení, řeč i tempo. V tomto období téměř nepotřebují spánek. U silné mánie se mohou objevovat i bludy a halucinace.
Deprese, mánie, deprese, mánie…
Střídání těchto epizod narušuje život pacienta, má vliv i na jeho rodinu a práci. Pro své okolí jsou tito lidé nevyzpytatelní, u řady z nich mohou deprese plynule přecházet v mánie a naopak.
Léčba poruchy je dlouhodobá, i přes medikaci mohou ataky odeznít až po mnoha týdnech. Pacienti musí užívat léky celoživotně, neboť neví, kdy se můžou deprese či mánie znovu projevit. Při dodržování léčby ale mohou žít plnohodnotným životem.