Starověké divy světa patrně nikdy nepřestanou udivovat a fascinovat. Zvláště pak ty, které se do dnešní doby nedochovaly a o kterých můžeme pouze spekulovat. Visuté zahrady Semiradiny jsou přesně takovým divem.

Jak podle dávných popisů vlastně vypadaly? A kde se mohlo toto mýtické místo nacházet?

Asyrská královna Semiramis se rozhlédne po monumentálních terasách rozkládajících se kolem paláce a zaposlouchá se do zurčení vodních proudů, které jako stříbřité prsty stékají dolů po hradbách a zavlažují tak všudypřítomné rostliny.

Na závěr ještě nasaje libou vůni barevných květů a ovocných plodů a na její spanilé tváři se rozehraje upřímný úsměv. Je to tu úžasné, pomyslí si, konečně místo, kde se může cítit jako ve svém rodném horském kraji.

Kdo ví, zda královna tuší, že po ní pojmenované visuté zahrady jednou vstoupí do historie nejen jako jeden z divů, ale také jako jedna z největších světových záhad.

Nejčastěji se hovoří o tom, že byly přímo v legendárním městě Babylóně a že svou krásou předčily monumentálnost babylónských hradeb, slavného zikkuratu i bohatými reliéfy zdobené Mardukovy cesty.

Jenže proč se – navzdory takové pověsti – existenci Visutých zahrad stále nepodařilo prokázat?

Krása až oči přecházely

Při pátrání po Visutých zahradách je potřeba vypravit se nejprve hluboko do starověku, do období, kdy se na obou březích řeky Eufrat, asi 80 kilometrů jižně od dnešního Bagdádu, rozkládalo obrovské a bohaté město Babylón. Monumentální metropole obehnaná vysokými hradbami ve své době podle všeho neměla obdoby.

Šlo nejen o centrum prosperující říše, ale dle mnoha badatelů také o místo, kde se zrodila celá řada mýtů, legend a dost pravděpodobně i biblických příběhů. Právě tam se také měly údajně nacházet i Visuté zahrady.

Jejich podoba je v současnosti směsí nejrůznějších legend a především antických písemností.

Obecně se má za to, že šlo zhruba o 25 metrů vysoký pahorek ve tvaru půlkruhu, kolem kterého byla rozmístěna zvláštní kolonáda s terasami plnými roztodivných rostlin, keřů a nízkých stromů různých barev a podob. Jak zahrady popisují antičtí historici?

Přímo v Babylónu?

Například Diodór Sicilský (90–27 př.n.l.), podle kterého tento div vznikl až dlouho po smrti Semiramis, tvrdil, že zahrada byla ještě mnohem větší. „Stoupala až na vrchol hory, kde byla budova a otevřené místnosti jako je u divadla.

Podle schodiště byly postaveny nad sebou oblouky, mírně vystoupavě, které podepírají celou zahradu.

Nejvyšší oblouk, na kterém leží celá plocha zahrady, byl 50 loktů vysoký,“ píše učenec, který se – podobně jako někteří další – zmiňuje také o strojích, které do zahrad přiváděly obrovské množství vody.

Právě nalezení zbytků takových strojů by mohlo být velkým vodítkem k určení toho, kde se legendární div nacházel. Jenže takový důkaz zatím chybí.

I německý archeolog a objevitel Babylónu Robert Koldewey (1855–1925) vykopal v bývalém městě – na pahorku jménem Kasr – pouze kamenné zbytky, které mohou ale také nemusí patřit zahradám.

Přesto se na dlouhou dobu předpokládalo, že právě Koldewey je tím, kdo pozici zahrad odhalil. Jak je to ale dnes?

Úžasné technologie

S dalšími nálezy a dalším historickým bádáním začaly být Koldeweyho závěry zpochybňovány a dnes už existuje několik možností, kde se zahrady mohly nacházet. A podle některých to nemuselo být vůbec v Babylónu.

Britská profesorka Stephanie M. Dalley (*1943) kupříkladu věří, že zahrady byly postaveny už na počátku 7. století před naším letopočtem, a to ve městě Ninive, které je od Babylonu vzdáleno asi 450 kilometrů.

Důkazem má být nejen podoba tehdejší krajiny v oblasti, ale i text popisující jakýsi zázračný šroub zvedající vodu, který se měl v Ninive nacházet. Ostatně mnozí lidé věří, že v zahradách skutečně úřadovala nějaká dnes už neznámá technologie.

Ta byla výsledkem později zapomenutých technologií či – podle názorů některých záhadologů – darem od mimozemských návštěvníků, které měli tehdejší obyvatelé uctívat jako Bohy. Čeká stále tam někde pod pískem tajemství jednoho z nejzáhadnějších divů světa?