Uvádí se, že na světě je asi 2000 druhů pepře. Přesné číslo se neví, protože některé bobule, které se jako pepř užívají, nepochází z pepřovníku. Ale pojďme si v tom udělat trochu pořádek.

Čtyři druhy pepře z jedné rostliny.

Hádáte-li pepř černý, bílý, zelený a červený máte pravdu. Stejná rostlina, tedy pepřovník černý, je zdrojem všech čtyř známých pepřů.

Černý pepř – nedozrálé bobule se suší na slunci až 10 dní nebo se krátce namočí ve vařící vodě a suší v sušárnách. Jde o nejčastěji užívaný pepř s příznačnou výraznou chutí a také o nejběžnější druh pepře vůbec. Hodí se do omáček, polévek a ke tmavému masu.

Zelený pepř – nezralé zelené bobule se rychle usuší za vysokých teplot nebo naloží do solného případně octového nálevu, pepř velmi oblíbený mezi labužníky. V kuchyni se často používá naložený v octovém i soleném nálevu (připomíná kapary).

Jeho využití je typické při přípravě steaků a paštik. V sušené formě by se měl zelený pepř spotřebovat rychle, protože se na rozdíl od pepře černého rychleji kazí.

Bílý pepř –Bobule se sklízejí, až jsou zcela zralé (červené), kdy se vnější dužnatá slupka snadno odděluje od bílého středu. Po namočení se vnější vrstva odstraní drcením a třením, bílé zrno se znovu suší a jeho konečná barva je žlutošedá.

Chuť a vůně bílého pepře je daleko jemnější, než je tomu u pepře černého. Dává se do světlých omáček, k rybám, sýrům a drůbežímu masu.

Červený pepř – Úplně zralá zrníčka sklízejí se ručně, proto je vzácný. Pak se kuličky opatrně suší, aby neztratily barvu, nebo se nakládají do solného láku. Hodí se při vytváření marinád, steakových omáček i při grilování masa.

Dlouhý pepř – Je používán hlavně v Indii a muslimských částech Afriky (Maroko a Etiopie).

Je velmi ostrý, má mírně sladkou chuť i vůni a v indických i afrických směsích se kombinuje s ostrým (pepř, chilli) i sladkým (hřebíček, muškátový ořech) kořením.

V Indii se přidává do zeleninových směsí a omáček (chutney). Jeho ostrosladká chuť se výborně hodí do vinných nebo sýrových omáče