Někteří dospělí ji možná ani neznají, zato děti ji milují, a to především ty americké. Když totiž přijdou o mléčný zub, pečlivě ho schovají pod polštář, odkud si ho víla v noci výměnou za peníze odnese. Jak a kdy ale taková tradice vůbec vznikla?

Postava Zoubkové víly se sice objevuje poměrně nedávno, podle některých odborníků je však založena na tradicích starých tisíce let. V těch o ní sice žádné přímé zmínky nenajdeme, zato je tu ale hned několik pověr spojených s vypadáváním zubů.

Těm jsou totiž díky své vysoké odolnosti oproti ostatním orgánům těla přisuzovány vlastnosti magické ochrany proti zlu.

Pozor na prokletí

Ve středověku Evropané věří, že pokud se lidské zuby dostanou do spárů čarodějnic, stane se jejich majitel terčem hrůzného prokletí.

Je proto velice důležité před touto hrozbou ochránit především děti, které své zoubky ztrácejí ve velkém – po vypadnutí je dospělí polykají, pohřbívají, nebo nechávají hlodavcům, kteří je díky svému neobyčejně silnému chrupu dokáží zničit.

U toho se většinou ještě pomodlí a doufají, že druhý chrup dítěte bude stejně silný jako ten hlodavčí. Některé národy házejí dětské zuby do ohně s domněnkou, že je plameny zničí.

Tato tradice je pro změnu spjata se smrtí – věří totiž, že pokud se zubů řádně nezbaví, dotyčná osoba stráví celý posmrtný život jejich hledáním. Vyměňovat zuby za peníze jako první začnou Vikingové, kteří ale mají svým vzhledem k vílám hodně daleko.

Za vypadané zoubky svým potomkům platí a vyrábějí z nich náhrdelníky, které mají statečným válečníkům nosit štěstí v bitvách.

Kouzelná zvířata

Některé pozdější evropské legendy přeci jen vzdáleně připomínají tu o Zoubkové víle, až na to, že děti své zuby nenabízejí magickým vílám, ale zvířatům.

První takovou písemnou zmínku můžeme najít ve Francii 17. století, konkrétně v pohádce La Bonne Petite Souris (Hodná myška) z pera spisovatelky Madame d’Aulnoy (1651–1705). Ta vypráví o hodné královně vězněné zlým králem.

Ze zajetí jí má pomoci kouzelná víla, která na sebe bere podobu bílé myšky. Ta jednoho dne vyrazí královi zuby a osvobodí ji.

Z pohádky brzy vznikne tradice – jakmile dítě přijde o jeden ze svých zubů, uloží ho večer do boty, odkud si ho přes noc odnese kouzelná myška výměnou za minci.

Stejnou práci vykonává ve španělsky mluvících zemích myšák El Ratoncito Pérez, u benátských dětí zase škaredá, ale hodná čarodějnice Marantega.

Zrození legendy

Není to ale nikdo jiný než Američané, kdo ve 20. století legendu o Zoubkové víle pořádně zpopularizuje. A proč zrovna tehdy?

Podle odborníků na americký folklór za tím stojí dva významné faktory – rostoucí prosperita obyvatel, díky které si rodiče mohou dovolit dávat dětem peníze, a samozřejmě média.

V roce 1927 přivede Zoubkovou vílu k životu Esther Watkins Arnoldová ve svém díle The Tooth Fairy (Zoubková víla), osmistránkové divadelní hře pro děti, které si ji okamžitě zamilují.

Roku 1950 se pak na plátna kin dostává snímek Popelka z dílny Walta Disneyho (1901–1966) a spolu s ním i postava víly kmotřičky.

O tři roky později ve stejné produkci vzniká Petr Pan, ve kterém nestárnoucímu chlapci stojí po boku kouzelná víla Zvonilka.