V roce 1911 dostaví norský vizionářský podnikatel na úpatí hory Gaustatoppen vodní elektrárnu. Pro dělníky, kteří v ní pracují, vyroste poblíž městečko Rjukan. Ale ouha! Jeho obyvatele nezahřeje šest měsíců v roce ani jeden sluneční paprsek!

Dnes se lidé v rozrostlém městě Rjukan s 3 400 obyvateli mohou konečně během zimních měsíců hřát na slunci. I když jen na náměstí. Jak je to možné?

Vše řídí chytrý počítač

Geniální nápad přivádět slunce do stinných prostředí pomocí zrcadel se zrodí již před dlouhým časem.

Ale vhodné technologie k přenášení paprsků jsou vyvinuty poměrně nedávno, a tak myšlenka o odražených paprscích ožívá v Rjukanu roce 2005, kdy se místní obyvatel Martin Anderson dozví o částečně zakrytém sportovním stadionu v americké Arizoně.

Stadion využívá zrcadel, která přenášejí sluneční svit, aby na hřišti lépe rostla tráva. Anderson se nechá inspirovat také jistou vesnicí v Itálii, kam zrcadla pomáhají vnášet více slunce. A začne jednat.

Jenže než se jeho projekt podaří zrealizovat, uplyne osm let. Pomocí sbírek vybere 851 000 dolarů, ve výšce 450 metrů nad městem nechá vysekat les, na úbočí instaluje tři heliostatická zrcadla a uvede je do provozu.

Zrcadla zachycují a odrážejí sluneční světlo, vysílají je přímo na náměstí a mohou osvětlit zhruba 600 metrů čtverečních plochy. Činnost zrcadel řídí chytrý počítač.

Heliostaty generují sluneční energii, s jejíž pomocí se naklánějí a rotují podle toho, jak se slunce pohybuje po obloze.

Zrcadla se pohnou každých deset vteřin, což zaručuje, že sluneční světlo dopadá na náměstí během zimních měsíců po celý den. Kdykoli lidé zatouží po hřejivých paprscích, vyjdou si na náměstí a vystaví těla blahodárným slunečním paprskům.