Koncert, který trvá 639 let!

Mezi zdmi kostela v německém Halberstadtu se tlačí několik novinářů, umělců a zástup místních. Je 5. září 2001 a ambiciózní koncert právě začíná. V lidské historii nemá obdoby.

Skončit by měl totiž až 5. září 2640! Několik halberstadtských rodáků se nervózně rozhlíží. Proč je ale pořád takové ticho?

Kostel svatého Burcharda je dokončen roku 1186 a jméno dostane po biskupovi Burchardovi I. Dnes je již odsvěcený, ale jeho sláva neupadá.

V pravé příčné lodi stojí na první pohled nenápadné moderní varhany, které by svým zjevem zastínil kdejaký hudební nástroj.

Jenže tyto automatické varhany mají unikátní úkol: Hrát co nejdéle! Zajišťují to pytlíky s pískem, které kvůli udržení tónu stlačují pedály.

Ke čtyřem již nainstalovaným píšťalám se po čase přidávají další – měch zatím zajišťuje stálý přísun vzduchu a tón se mění. Varhany jsou postaveny speciálně pro tento koncert o jediném účinkujícím – a to jsou ony samy.

Burchardův kostel je nenápadný, nepříliš udržovaná stavba. Skrývá však hudební unikát.

Jen co noha nohu mine…

Halberstadtské představení začíná 5. září 2001, a to poněkud delší pomlkou. Konkrétně 17měsíční. Trvá až do 5. února 2003. Teprve v tento den se varhany rozezní monotónním slyšitelným začátkem hudební skladby, jejíž název řekne vše: Tak pomalu, jak to jen jde…

Významným se stal i rok 2022. Dne 5. února se totiž rozezněl již 16 varhanní impuls. A kdy se dočkáme další části skladby? Za dva roky, opět 5. února.

Jejím autorem je americký skladatel John Milton Cage (1912–1992) a v německém kostele se kupodivu neodehrává světová premiéra.

Ale samozřejmě, doposud se hrála jen klavírní verze, a ta má 20 až 70 minut. Pro varhany ji Cage upraví roku 1987. Sedmdesát minut ale berme jako velice smrsknutou formu.

Například profesor Christoper Anderson ji v kampusu Jižní metodistické univerzity vydrží hrát 16 hodin.

John Cage nikdy neuvízl v průměru. Zajeďte se přesvědčit do německého Halberstadtu.

Skladatel? Spíš vynálezce…

„Neměl jsem moc dobrých žáků. A Cage… on není skladatel. On je vynálezce. Génius,“ nechá se slyšet na adresu svého žáka Johna jeho profesor hudební kompozice, slavný skladatel a hudební teoretik Arnold Schönberg (1874–1951).

Celkem trefí hřebíček na hlavičku. Cageův otec John Milton starší (1886–1964) je totiž skutečně vynálezcem. Synek kráčí v jeho šlépějích. Ovšem jen specificky. V hudbě.

Měchy varhan pracují pomalu. Vždyť skladba nespěchá – tóny má rozvržené na celá staletí.

Otevřeno-zavřeno

Dámy drží na klínech maličké kabelky, muži v motýlcích trpělivě sledují podium. Vystoupení začíná.

Cage není špatný skladatel, vystřídá řadu žánrů, mezi nimiž nechybí ani opera – a dokonce pracuje jako pedagog několika muziky se týkajících předmětů na různých univerzitách.

S vědomím tohoto nikdo nečeká špatný kousek. A vystoupení rozhodně nebude propadák. Šok ale rozhodně. Třívětá kompozice nazvaná 4’33“ ho proslaví.

A to v ní k údivu publika nepadne jediný tón. Jde jen o trojí otevření a zavření klavírního víka v přesně nastavených časových intervalech.