Vesnice Lukiv leží na západě Ukrajiny, nedaleko od krasového jezera Somin. A právě z jeho hlubin se má pravidelně vynořovat monstrum, které terorizuje místní obyvatele už přes 100 let.
Podle různých svědectví měří 10 metrů na délku, má krokodýlí tělo a hadí hlavu! A podobných netvorů údajně na postsovětském území přebývá více…
První zmínky o tom, že v jezeru Somin něco není v pořádku, se objevují v 19. století. Místní odmítají platit daň za rybolov, bojí se obrovského hadího monstra, které se plíží tmavými zákoutími jezerního dna.
Podle nich nenasytně žere spousty ryb a někdy se nemotorně vypotácí až na břeh, kde se jeho potravou stávají domácí zvířata a občas i člověk. Obyvatelé Lukivu mají postupně z jezera takovou hrůzu, že se k němu nikdo nechce ani přiblížit.
Odpovědní představitelé Ukrajiny, nespokojení s tím, že kvůli vystrašeným vesničanům přicházejí o peníze z daní, se rozhodnou uspořádat expedici, jejímž cílem bude vyřešení záhady jezera Somin. Jenže dřív, než se tak stane, vypukne 1. světová válka.
Rázem mají všichni jiné starosti a výprava se ruší. O příšeře ale ještě uslyší.
Strach přetrvává
Zvěsti o hadím zabijákovi neutichají ani během 2. světové války, kdy má u jezera Somin údajně zabít celou nacistickou jednotku. Že je stvoření skutečné, se v okolí Lukivu říká dodnes.
O nečekaném setkání s ním hovoří Ivan Kovalčuk (*1932), který slyšel, jak bestie vyrazila po jeho zeti Stěpanovi: „Stěpan se ten den venku staral o koně. Pak si lehl do trávy a usnul.
Měl štěstí, že se zrovna z lesa vraceli sběrači hub, protože ti viděli, jak se z vody plazí divné zvíře, něco jako krokodýl, a blíží se k němu.
Začali na něj křičet, ta věc se zastavila, čenichala kolem Stěpana a otevřela na ně úplně bezzubou tlamu!“ Tvor následně mizí zpět pod hladinu. Mohlo jít o tu samou vodní hrozbu popisovanou od 19. století, která už stářím přišla o všechny zuby?
A měla jich vůbec někdy plnou tlamu, nebo spíš podobně jako hadi zabíjela pouze dvěma jedovými?
Démon z Issyk-kul
Kyrgyzstánské jezero Issyk-kul má rozlohu přes 6 km2. Ve 30. letech se sem vypravuje ruský badatel a záhadolog Ilja Grabovskij, kterého zaujaly legendy o podvodních jeskyních, jež by chtěl prozkoumat.
Ovšem místní se ke spolupráci s ním staví váhavě a brzy mu vysvětlí proč.
Skupinka mužů tu prý nedlouho předtím zahlédne na severozápadním pobřeží jeskyni. Další den se sem vrátí s provazy, pochodněmi a krumpáči.
Vzrušení z objevování nových prostor po chvíli vystřídá zděšení – uvnitř leží tři lidské kostry, každá asi tři metry velká!
Kolem krku mají stříbrné amulety ve tvaru netopýra. Objevitelé jeskyně se bohužel nerozpakují stříbrné netopýry sebrat, roztavit a prodat. Nechávají si z nich jen malý kousíček jako vzpomínku na hrůzný nález.
Grabovskij píše, že jej později získal a dal prozkoumat sovětským vědcům, kteří ale nedokázali určit jeho stáří. Žádné fotografie předmětu se však nedochovaly. Byly v tehdejším Sovětském svazu zničeny cíleně?
Utajená pravda?
Ke Grabovskému se dostává i mýtus o tom, že se na dně jezera Issyk-kul nachází potopené město, ve kterém dřív žili obři. Zjišťuje, že první zmínky o obřích stvořeních se datují do poloviny 19. století. Tehdy se do jezera potápí skupina chlapců lovících mušle.
Naráží při tom na vchod do jeskyně, která má být domovem posledních obrů našeho světa. Tuto jeskyni se Grabovskij později snaží najít. Jestli se mu to povedlo, nevíme. Umírá, aniž by se s veřejností podělil o výsledky své práce. Tím ale příběh nekončí.
V 80. letech se Issyk-Kul stává místem, kde Sověti testují svoje torpéda, podvodní rakety a potápěčskou výzbroj. Také zde má probíhat výcvik nováčků mezi potápěči, kterým se říká „žabí muži“.
Po nějaké době prý dostávají varování z nejvyšších míst armády Sovětského svazu, ať s výcvikem přestanou. Věděli o možném nebezpečí, které se tam skrývá?