Kostel je plný lidí, slunce se dere pestrobarevnými vitrážemi a mění vzduch v duhu. V tichu se vznášející hlasy, kroužící a proplétající se jako mrštní úhoři.

Středovou uličkou prochází procesí mnichů, kteří povedou liturgii, jejich recitace probíhá zpěvem, zdánlivě bez melodie či nápěvu. Gregoriánský chorál zní a lidé jsou okouzlení.

Málokterý hudební projev je podobně svébytný jako liturgický zpěv.

Na světě takřka neexistuje náboženství nebo pohanská víra, jejíž rituál by se obešel bez určitého hudebního doprovodu, k němuž melodická mantra, chorál nebo meditační slabika neodmyslitelně patří.

V křesťanství se zpěv a hudba během obřadu objevují už kolem 3. století našeho letopočtu, nepřímo tak navazujíce tak na tradici židovských psalmodií (zpěvu žalmů), ačkoliv přímou následnost většina současných historiků odmítá.

Bible nejinak

Zpěv, ačkoliv ne liturgický v pravém slova smyslu, je zmíněn i v Novém zákoně, během Poslední večeře Páně:

„A potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.“ Hyppolytus Římský (cca 170-235 n. l.) vypovídá ve své Apoštolské tradici o zpěvu Hallel během raně křesťanské hostiny. K ustálení formy však dochází až mnohem později.

Řehoř za to nemůže

Ačkoliv gregoriánský chorál získává své jméno podle hudbymilovného papeže Řehoře I. Velikého (cca 540-604) a tato tradice přetrvává dodnes, bývá tento svatý otec mylně považován i za jeho tvůrce.

Jeho přínos je spíše organizačního charakteru – snaží se o standardizaci průběhu mešního ritu, do té doby poměrně roztříštěného (v západní tradici rozeznáváme ritus mozarabský, galikánský či ambroziánský, podle oblasti původu).

Z jednotlivých rituálů se mu daří poskládat střípky v podobě liturgických zpěvů, které pak přiřazuje k příslušným činnostem a ustaluje podobu římského ritu.

Samotný gregoriánský chorál se vyvíjí a ustanovuje až okolo roku 750 za vlády Karlovské dynastie ve Francké říši, a to syntézou zpěvů galikánských a římských. Gregoriánský chorál je na světě. A zpívá se dodnes.