Město je ochromeno. Ulicemi se plíží smrt a muži v maskách a ochranných kombinézách. A to vše jen kvůli hrsti šedého prášku.
Smrtící radioaktivita nemusí vždy udeřit v podobě atomové bomby nebo havárie jaderné elektrárny. Někdy může přijít zcela nenápadně. Jako 13. září 1987, kdy se vplíží do brazilského města Goiania jako hrst prášku.
Zářící prášek rozdá kamarádům
Na počátku největší radiační havárie, k níž došlo uprostřed obydleného města, jsou sběrači kovů. Jeden z nich totiž vnikne do budovy zrušeného a dva roky opuštěného radiologického institutu.
Odmontuje hlavu z vyřazeného cesiového děla, sloužícího k ostřelování rakovinných buněk, a prodá ji do sběru. Když ji majitel sběrny Devair Alves Ferreira kladivem „rozebere“, vypadne malý váleček s práškem, který v šeru modře světélkuje.
Odnese si ho domů, což není dobrý nápad. Jde totiž o 100 g silně radioaktivního cesia 137. Brzy se u něj, bratra Iva a jeho dětí objeví nevolnost, závratě a horečka, které přisoudí zkaženému jídlu.
„Část prášku jsem smíchal s krémem a rozdal kamarádům, aby se mohli natřít a vrazit na karneval s modře světélkujícími tvářemi,“ říká později Ferreira. Místo vděku se však dočká nadávek.
Ty, kteří krém použijí, totiž brzy začnou tváře pálit a pokryjí se bolestivými vředy. Jeho naštvaná žena Maria Gabriela Ferreirová zbytek prášku spláchne do kanalizace.
Přestože se vláda pokouší mlžit, nehodu zprvu vydává za únik plynu a tutlá počet postižených, uvádí odhad přes 1 600 ozářených, z toho 21 velmi těžce. První a nejznámější obětí se stává malá Leide, která umírá 23. října.
Vypadaly jí vlasy, selhaly orgány a nakonec podlehla vnitřnímu krvácení. Místo je kontaminováno dodnes.