Devatenáctiletou Jean Hilliardovou z Minnesoty našli sousedé v mrazu minus 25 stupňů Celsia. Její tělo bylo tvrdé jako kámen a bez známek života.

Zdravotníci ji považovali za mrtvou, kůže byla bílá, oči nereagovaly, tělo bylo nepružné a křehké. Jenže když se tělo zahřálo, dívka ožila. Jak je možné, že takový stav přežila?

Prosincová noc roku 1980 v americkém městečku Lengby vypadá jako každá jiná. Je tichá, mrazivá, nehybná. Teploty toho večera klesají hluboko pod -25 °C, silnice jsou kluzké a vzduch ostrý.

Devatenáctiletá Američanka Jean Hilliardová (*1961) se vydává autem za svým přítelem. Má ale smůlu, její vůz dostává smyk a končí v příkopu. Naštěstí k jejímu cíli zbývá jen pár kilometrů, takže se rozhoduje dojít na místo pěšky.

Netuší, že tato volba ji přivede na hranici mezi životem a smrtí. Minnesotské ráno přináší šok – na sněhu, těsně před domovními dveřmi leží nehybná Jean, bez pulzu, ztuhlá jako ledová socha.

Tělo má pokryté jinovatkou, oči už nereagují, kůže se bělostí vyrovná okolnímu sněhu. Je to jasný konec.

Návrat z mrazivé říše mrtvých

Když ji soused Wally Nelson ráno nalezl, byl přesvědčen, že je mrtvá. Přesto ji okamžitě odvezli do nejbližší nemocnice ve Fosstonu; tělesná teplota Jean byla tak nízká, že ji běžné teploměry vůbec nedokázaly změřit.

Odhadovali, že spadla hluboko pod 27 °C, což je hranice, kdy dochází k úplnému selhání organismu. Zornice nereagovaly na světlo, pokožka byla tvrdá jako sklo a tělo se muselo nosit jako jeden nehybný blok. Nikdo z personálu nevěřil, že by mohla přežít.

Začali ji ale pomalu zahřívat, ačkoli bez jakékoli naděje, čistě z povinnosti. A právě tehdy se stalo něco nečekaného. Po několika hodinách Jean slabě pohnula víčky. Její dech se vrátil. Pulz byl sotva znatelný, ale přece jen tam byl.

Zmražená dívka, která podle všech známek už dávno neměla být mezi živými, se začala probouzet z ledového spánku. Jak je možné, že lidský organismus přežil stav, který připomínal úplné zmrazení?

Přirozená hibernace?

Tím největším překvapením bylo, že se Jean začala rychle zotavovat, a to bez omrzlin, bez amputací, bez poškození mozku nebo jiných orgánů. Zůstala několik dní na JIP, ale už po šesti týdnech byla propuštěna bez trvalých následků.

„Nedává to žádný smysl,“ řekl tehdy ošetřující lékař. A měl pravdu. Všechny známé fyziologické procesy napovídaly, že by měla být buď mrtvá, nebo trvale invalidní.

Odborníci později spekulovali, že šlo o vzácnou formu přirozené hibernace, při níž se metabolismus výrazně zpomalí, jiní mluvili o genetické výjimečnosti. Žádná teorie však nedokázala přesně popsat, jak mohla přežít stav, který by pro většinu lidí byl smrtelný. Je možné, že lidské tělo skrývá rezervy, které teprve začínáme chápat?