Tváře umouněné od popela, bílá plátěná čepice a černý mundúr s knoflíky, které přinášejí štěstí. To je kominík v celé své kráse.

Našim předkům kominíci připomínali bytosti pekelné, díky čemuž měli být schopni vypořádat se s ďábly, zlými silami, nemocemi a dalšími hrozbami. Ani v dnešní pokrokové době nemají kominíci o práci nouzi. Těží přitom z tradice staré několik staletí.

Úklid před svátky

Nedlouho poté, co si člověk poprvé přenese plameny z volné krajiny do svého domova, přichází na to, že nad otevřeným ohništěm je třeba mít otvor, kterým by mohl odcházet dým. Tak jsou položeny základy komínové techniky.

Následné ničivé požáry donutí lidstvo k tomu, aby kouřovody nejen stavělo, ale také udržovalo v čistotě.

Ve středověku a ještě na úsvitu novověku si každý vymetá komín sám, a to před velkými svátky, zejména během takzvaných „sazometných střed“ před Velikonocemi. V obecních budovách se špinavé práce chápou biřicové, v pivovarech náleží tenhle úkol pomahačům.

Časem však jejich amatérská péče přestává stačit. Je třeba profesionálů.

Mistr kominář

A tak se v 16. století, ruku v ruce s rozvojem renesančního stavitelství, stává kominictví skutečným řemeslem. Náruč otevírá každému, kdo má zájem.

V Británii si kupříkladu mnoho mistrů své následovníky vybírá v chudobincích či je „kupují“ od nemajetných rodičů nebo zákonných zástupců s příslibem řádného vyučení a lepšího života.

Do Čech doputují první „mestkomínové“, jak jsou tehdy mistři černého řemesla titulováni, v 16. století z Itálie společně se svými krajany staviteli.

Tak se jednoho dne v srdci Evropy ocitnou i dva pravděpodobně nejslavnější pražští kominíci, bratři Bartoloměj a Matěj de Martini. Zvláště Matěj se těší velké oblibě u samotného císaře Rudolfa II. (1552–1612), který mu udělí titul „předního mistra komináře při dvoře císařském“ za to, že dodává smolné saze potřebné k pokusům alchymisty Edwarda Kelleyho (1555–1597).