Sympatická usměvavá dívka, která vyhraje olympiádu, protože doběhne vlak. A po letecké havárii vstane z mrtvých a vyhraje další olympiádu.

Američanka Elizabeth R. Robinsonová (1911–1999) je sympatická dívka, která ráda drnká na kytaru, studuje na střední v Chicagu a občas předvádí, jak rychle umí běhat.

Je sice soutěživá, ale nikdy ji nenapadne, že by mohla běhat závodně, protože to tehdy ženy nedělají. Jednoho lednového dne roku 1928 se zdrží ve škole a potřebuje stihnout příměstský vlak.

„To už nestihneš, holka!“ myslí si její učitel biologie Charles Price, který ji sleduje z okna vagónu. O chvíli později však dívka usedne nedaleko něj, a ani nevypadá, že by se zadýchala.

Světový rekord neuznají… zatím

Krátce na to Price zařídí, aby trénovala s místním chlapeckým týmem. Už po pár týdnech, 30. března 1928, ji čeká první závod, kde skončí druhá za 20letou americkou šampionkou Helen Filkeyovou (1908–2000).

A při dalším závodě ji na stometrové trati porazí v novém světovém rekordu.

Ten jí sice oficiálně neuznají kvůli větru v zádech, ale zajistí jí pozvánku do illinoiského ženského atletického klubu a také účast na olympijských hrách v Amsterodamu v létě 1928. Prvních, kde je ženám povoleno závodit v atletice.

Slavnější než Tarzan

Ze čtyř amerických běžkyň je jediná, kdo se kvalifikuje do závodu na 100 metrů. Závod vyhraje, když porazí i kanadskou favoritku Fanny Rosenfeldovou (1903–1969).

Zapíše se tak do historie jako první žena, která získá v atletice zlatou olympijskou medaili a dodnes zůstává nejmladší držitelkou zlaté medaile v běhu na 100 metrů (v době závodu je jí ještě 16 let).

Okamžitě se stává miláčkem publika a hvězdou amerického týmu. Nikdo nevěří, že se běhu věnuje jen pět měsíců a olympijský závod je teprve třetí, který absolvovala.

Zubatá si marně brousí kosu

Po návratu je oslavovanou hvězdou. V Chicagu ji přijde přivítat 20 000 lidí, kteří se složí a koupí jí hodinky s diamantem. Dostuduje, dostane se na univerzitu, vyhrává další závody a chystá se obhájit olympijské zlato. Osud však má jiné plány.

Let do Chicaga končí 28. června 1931 havárií a když místní najdou v troskách letadla její děsivě polámané, zakrvácené tělo, jsou přesvědčení, že je mrtvá. Cestou do márnice však zjistí, že žije.

Má těžké mnohočetné zlomeniny i vnitřní zranění, a když se po několika dnech probere z bezvědomí, oznámí jí lékaři, že už nikdy běhat nebude. V noze i kyčli má šrouby a trvá šest měsíců, než dokáže vstát z invalidního vozíku. A dva roky, než zvládne chodit. Ale ona chce běhat.

Vytře Hitlerovi zrak

Bolí to. Neskutečně. Ale i když se to zdá nemožné, v roce 1936 skutečně jede na olympiádu do Berlína. Kvůli hřebům v levé noze sice nedokáže zakleknout, takže závod jednotlivců musí vynechat, jako třetí článek štafety 4×100 m však z kleku startovat nemusí.

Když favorizovaný německý tým udělá chybu, dostane americkou štafetu do vedení a předá kolík finišmance Helen Stephensové (1918–1994) na první pozici. Z Berlína si tak odveze další zlatou medaili.