Svědci z celého světa popisují nezávisle na sobě tytéž detaily: černou siluetu bez rysů, klobouk se širokou krempou a mrazivý pocit, že si je někdo prohlíží.

Někdy stojí u nohou postele, jindy se mihnou koutkem oka a zmizí. Jsou to návštěvníci odjinud, nebo jen mimořádně přesvědčivý výtvor našeho mozku?

Noc v americkém obytném přívěsu. Muž nemůže usnout, žena vedle něj klidně oddechuje. Pak se dveřmi ložnice bez jediného zvuku prosmýkne postava, projde podél postele a zastaví se v jejích nohách.

Muž má neodbytný pocit, že si je ta věc vědoma jeho i spící ženy a že si je se zájmem prohlíží. Popisuje ji jako cosi hmotnějšího než kouř, ale méně hmotného než člověk. Necítí hrůzu, spíš úžas. Pak si všimne, že žena přestala pravidelně oddechovat.

„Jsi vzhůru? A vidíš něco?“ zeptá se do tmy. „Myslíš tu věc, co stojí v nohách postele?“ Postava se během deseti vteřin rozpustí.

Co jsou zač?

Paranormální literatura je dělí do několika typů. Nejběžnější jsou prchavé stíny na okraji zorného pole, které se mihnou, zmizí a nic nechtějí. Nejvýraznější je muž s kloboukem.

Vyšší než člověk, v dlouhém plášti, s ostřejšími obrysy než ostatní stíny a s pověstí té nejzlověstnější varianty. Další jsou postavy v kápi a také stíny, které hlásí lidé po traumatu nebo v období úzkosti a vyčerpání.

Právě tady se totiž vysvětlení nabízí samo – disociace a potlačené emoce dokážou strach zhmotnit do postavy v koutě. Jedna ze svědkyň se v době, kdy stíny viděla, léčila s depresí.

Společné mají všechny typy jen dvě věci, a to, že nemají tvář a jsou dokonale černé; svědci opakovaně zdůrazňují, že se na nich neodráží žádné světlo, jako by ho pohlcovaly.

Tisíce, nebo dvacet pět let?

Populární přehledy rády tvrdí, že stínové bytosti provázejí lidstvo od starověku, od temných duchů podsvětí u Sumerů a Egypťanů přes středověké démony až po stínového ducha indiánů Čoktavů.

Tmavá postava bez tváře je univerzální obraz lidského strachu a najdeme ho v každé kultuře, aniž by šlo o jednu a tutéž bytost. Dnešní podobu fenoménu formovalo rádio.

Poprvé se o stínových lidech mluvilo obšírně 12. dubna 2001 v noční americké talk show Coast to Coast AM, kterou moderoval Art Bell (1945–2018). Posluchači tehdy posílali kresby toho, co viděli, a ty se hned objevovaly na webu pořadu.

V říjnu téhož roku vydala americká autorka Heidi Hollisová o stínových lidech první knihu. Ikonografie fenoménu se tak ustálila během jediného roku.

Džinové a paralelní vesmíry

Výkladů nabízí paranormální literatura celou řadu. Podle jedné hypotézy jde o obyvatele paralelního vesmíru, kteří se do toho našeho jen občas prosáknou.

Podle jiné o kvazi-hmotné bytosti přecházející mezi hmotným a nehmotným stavem — což by vysvětlovalo, proč se zdají pevné i průhledné zároveň.

Nejpropracovanější verzi předložila americká badatelka Rosemary Ellen Guileyová (1950–2019), která stínové lidi propojila s džiny, proměnlivými bytostmi z blízkovýchodního folkloru.

„Došla jsem k závěru, že stínoví lidé jsou proměněnou podobou džinů,“ napsala. Džinové prý nedokážou napodobit lidské tělo dokonale, a právě proto podle ní nosí stínové postavy klobouky a kápě, které zakrývají nedokonalou hlavu. Elegantní vysvětlení. Jenže neopírá se spíše o folklor než o důkaz?

Mozek, který si vyrábí duchy

Nápadně mnoho případů se odehrává v posteli, na hranici bdění a spánku, přesně tam, kde nastupuje spánková obrna. Podle přehledu z roku 2011 zažije alespoň jednu epizodu zhruba 7,6 % lidí, mezi studenty přes 28 %.

Člověk je při vědomí, nemůže se hýbat, cítí tlak na hrudi, hrůzu a přítomnost kohosi v místnosti. Nepřipomíná to něco? Ještě dál jde práce švýcarského neurologa Olafa Blankeho (*1969).

Když v roce 2006 v Ženevě dráždil slabým proudem oblast mozku, která skládá dohromady informace o poloze vlastního těla, pacientka čekající na operaci epilepsie pokaždé ucítila za zády „stín“ a otočila se.

V listopadu 2014 pak jeho tým v časopise Current Biology popsal pokus, v němž týž pocit vyvolal robotem i u zdravých dobrovolníků a asi třetina z nich sama hlásila, že za nimi někdo stojí. A pak je tu okolnost z většiny výpovědí: stín se objeví koutkem oka.

Periferní vidění přitom pracuje jen s hrubými obrysy a mozek si je dorovnává na tvar, který znaná nejlíp – na lidskou postavu.

Dá se stín přivolat?

Někteří svědci tvrdí, že si stíny přivolali sami. Americká dívka vypráví, jak se na oslavě narozenin pustila s kamarády do hry s tabulkou ouija; pokoj se prý vzápětí zaplnil temnými postavami, kterých se nezbavila ještě několik dní.

Jiná žena popisuje opačný postup: když entitám nahlas oznámila, že v jejím domě nejsou vítány, tíživý pocit prý povolil a postavy se postupně přestaly objevovat. Skeptický výklad má na oba směry stejnou odpověď.

Kdo o stínových lidech slyšel, ten je snáz uvidí, protože očekávání dokáže z tmavé skvrny udělat postavu a strach ji rozpohybovat. A kdo je odežene slovem, snáz uvěří, že to zabralo.

Tím se sice dá vysvětlit ledacos, ale ne všechno. Co s dětmi, které o žádném fenoménu nikdy neslyšely, a přesto mluví o muži s kloboukem?

Fenomén tmy

Odpověď zatím nemá nikdo. Neurologie dokáže stín za zády spolehlivě „vyrobit“ v laboratoři, nevysvětlí ale případy, kdy tutéž postavu vidí dva bdělí lidé současně a nezávisle na sobě.

Paranormální výklady zase nabízejí příběh, ale žádný důkaz mimo svědeckou výpověď a čím je ta výpověď podrobnější, tím víc se v ní zrcadlí to, co svědek o fenoménu věděl předem.

Možná jde o dvě různé věci pod jedním jménem: o dobře popsanou poruchu spánku na jedné straně a o něco, co zatím jméno nemá, na straně druhé. Co když stačí jen počkat, zhasnout a podívat se do rohu pokoje?