Krvavý vodopád z Antarktidy: Teče z ledovce zpráva z jiného světa?

Uprostřed bílé antarktické pustiny vytéká z ledovce rudá voda. Nestéká z hory, ale přímo z ledu, jako by se v něm otevřela stará rána. Blood Falls děsí barvou, ale ještě více tím, co se ukrývá pod povrchem.

Je krvavý vodopád jen přírodním úkazem, nebo oknem do světa, který přežívá bez světla a téměř bez kyslíku?

Když britsko-australský geolog Thomas Griffith Taylor (1880–1963) v roce 1911 spatří na okraji antarktického ledovce podivnou rudou skvrnu, musí to v krajině sněhu a kamene působit jako výjev z jiného světa.

Dnes víme, že Blood Falls vytékají z ledovce Taylor Glacier v oblasti McMurdo Dry Valleys, antarktické ledové pouště, kde téměř neprší ani nesněží. Rudá tekutina se objevuje jen občas, vytlačená z nitra ledovce jako zpráva z míst, kam lidské oko nedohlédne.

První vysvětlení kdysi hledala původ barvy v řasách, pozdější výzkumy ale ukázaly něco podivnějšího. Co vše může být uvězněné pod ledem tak dlouho, že to na povrchu působí jako krvavý podpis minulosti?

Červený šrám v zemi věčného ledu

Tajemství rudé barvy je na první pohled prosté. Pod ledovcem se nachází extrémně slaná voda, která nezamrzá ani v krutém chladu. Je bohatá na železo, a když se dostane na povrch a setká se se vzduchem, železo oxiduje.

Ledovec pak vypadá, jako by krvácel, i když jde o rezavění vody přímo před očima. Jenže Blood Falls nejsou jen skvrnou na ledu. Voda se na povrch dostává z uzavřeného systému, který mohl zůstat oddělený od okolního světa až miliony let.

Nejde tedy jen o barvu, ale o cestu z hloubky, kde tma, tlak, sůl a chlad vytvořily vlastní pravidla. Když se taková voda konečně objeví venku, sledujeme jen chemickou reakci, nebo stopu dávného světa, který se pod ledem nikdy úplně nezastavil?

Krvavá voda tekoucí z ledovce šokuje dodnes.

Mikroby, které žijí v temnotě

Největší překvapení přinesl výzkum americké mikrobioložky Jill Mikuckiové (*1974), která se svým týmem zkoumala vodu vytékající z Blood Falls.

Ukázalo se, že v temném a slaném podledovcovém prostředí mohou přežívat mikroorganismy bez přístupu slunečního světla.

Energii nezískávají jako rostliny fotosyntézou, ale využívají chemické procesy spojené se železem a sírou. Mikuckiová proto popsala skrytý rezervoár jako mimořádný otisk minulosti:

„Tento slaný rybník je jedinečnou časovou schránkou z určitého období dějin Země.“ Pokud tedy dokáže život přežít pod antarktickým ledem, bez světla a v prostředí, které se zdá skoro nepřátelské, kde všude ještě může čekat něco živého?

Jill Mikuckiová zkoumala vodu vytékající z Blood Falls.

Antarktida jako mimozemská laboratoř

Blood Falls proto zajímají nejen geology a mikrobiology, ale i astrobiology. Podmínky pod ledovcem připomínají světy, kde by se mohl skrývat život mimo Zemi, třeba pod ledovou kůrou Jupiterova měsíce Europa nebo Saturnova měsíce Enceladus.

I tam se uvažuje o slané vodě pod ledem a o organismech, které by nepotřebovaly slunce. Antarktida se tak mění v laboratoř mimozemských možností.

V posledních letech navíc analýzy z okolí naznačují, že zdejší mikrobiální společenství může nést stopy dávného mořského původu. Jako by pod ledem nezůstala jen voda, ale i ozvěna doby, kdy byla krajina jiná než dnes.

Může rudý výtok z Taylorova ledovce ukazovat nejen minulost Země, ale i způsob, jak hledat život na světech, kam se zatím nedokážeme dostat?

Mohou pod antarktickým ledem ležet látky, které neznáme?

Co vše ještě ukrývá?

Krvavý vodopád nepůsobí jako záhada, kterou věda jednoduše vyřešila, ale spíše jako místo, kde každá odpověď otevírá další otázky.

Železo vysvětluje rudou barvu, sůl udržuje vodu tekutou a mikroorganismy ukazují, že život se umí přizpůsobit téměř nemožným podmínkám. Jenže co všechno v takových skrytých rezervoárech ještě čeká?

Mohou pod antarktickým ledem ležet látky, mikrobiální procesy nebo chemické reakce, které zatím neumíme pojmenovat a které jednou změní naše chápání života na Zemi?