Ve válečných konfliktech to nejsou jen vojáci, kdo páchají násilí. Morálku mnohdy ztrácejí a zvěrstev se dopouštějí i ti, kteří by měli lidi zachraňovat – lékaři a zdravotnický personál.
Největší skvrnou v dějinách medicíny jsou pokusy páchané nacistickými lékaři v období 2. světové války.
Zástupy nacistických lékařů, zdravotních sester a vědců se pod vlivem totalitní ideologie otočily zády k etickým zásadám vyplývajících z Hippokratovy přísahy.
Jejich novou normou se staly norimberské zákony, jež učinily z Židů rasově méněcenné obyvatelstvo ohrožující německé občany. Propaganda se činila a většinová společnost rychle považovala Židy za nádor, který je třeba odstranit.
Byli nahnáni do ghett, později do koncentračních táborů a plynových komor. Ve jménu vědy, jak se lékaři hájili před norimberským tribunálem, na nich prováděli ty nejšílenější experimenty.
Rozsáhlé operace bez umrtvení, amputace, pozorování schopnosti regenerace odstraněných kostí, nervů či svalů…
Zůstává ironií, že zhruba ve stejné době, kdy byli Židé zbaveni základních lidských práv, byl schválen velmi přísný zákon na ochranu zvířat, který zakazoval bolestivé pokusy na zvířatech.
Experimentovat se psy tak mohli lékaři jen se zvláštním souhlasem, naproti tomu na Židech v koncentračních táborech žádné omezení neexistovalo.
Podhoubí hrůzné ideologie
Myšlenka rasové nadřazenosti a čistoty měla základ v sociálním darwinismu. Jeho hlavním předpokladem je, že se slabší jedinci přirozenou cestou vytřídí, což vyústí ve zdokonalení celého druhu.
V tomto systému se stát o nikoho nestará, přežijí jen ti skutečně nejsilnější.
K sociálnímu darwinismu se připojila eugenika – cílevědomé šlechtění lidského genofondu, kterou vymezil Francis Galton (1822–1911), bratranec Charlese Darwina (1809–1882).
Genetika ve špatných rukou
Adolf Hitler (1889–1945) byl při psaní svého Mein Kampfu, ovlivněn knihou Principy lidské dědičnosti a rasové hygieny, kterou napsal ředitel Ústavu antropologie, lidské dědičnosti a eugeniky Eugen Fischer (1874–1967), jenž později otevřeně obhajoval masové vraždění Židů.
Situace začala gradovat poté, co se stal Hitler v roce 1933 kancléřem Třetí říše. Židovské lékaře a profesory na fakultách nahradili rasově a politicky korektní jedinci. Zlo nacismu prosáklo do medicíny.
Blaho národa bylo nadřazeno nad životy starých, postižených či nemocných. Místo péče o ně nastoupilo jejich vraždění a nucené sterilizace.
Jak se zbavit dědičných chorob?
Už v roce 1933 vstoupil v platnost zákon, který nedobrovolné sterilizace umožňoval. Kýženým cílem byla obrana potomstva před dědičnými chorobami, zbavení se dědičně zatížených osob.
Zákon vyjmenovával podmínky, při nichž mohl být jedinec zbaven rozmnožovací schopnosti. Sterilizace se prováděly většinou operativně, a to podvázáním, případně přerušením vejcovodů u žen či chámovodů u mužů.
O umělém zbavení rozmnožovací schopnosti rozhodovali „nezaujaté“ soudy sestávající ze tří osob: předsedajícího soudce, úředního lékaře a lékaře dobře seznámeného s eugenickou teorií. S naukou o čistotě rasy však byli obeznámeni všichni tři.
Popud na zahájení řízení byl nucen pod pokutou podat každý lékař či člen ošetřovatelského personálu, který na osobu s dědičnou chorobou narazil.
Pokud úřední lékař shledal nutnost sterilizace jako oprávněnou, nutil dotyčnou osobu, aby podala návrh na zahájení soudního řízení „dobrovolně“. Pokud se mu člověka nepodařilo přesvědčit, podal návrh sám.
Ze statistik vyplývá, že za celou dobu platnosti tohoto zákona došlo ke sterilizaci 360 000 lidí, v mnoha případech se jednalo o děti. A jaká byla úspěšnost rozhodování soudu? Pro příklad uvádíme čísla z roku 1934, prvního roku účinnosti zákona.
Z celkem podaných 84 500 návrhů se stihlo projednat 64 500 případů. Sterilizace byla nařízena u 56 000 jedinců (téměř 87 %).
Možnosti odvolání k soudu druhé instance, na kterou zákon pamatoval, bylo využito zhruba u 4 000 případů, přičemž z toho téměř 3 600 skončilo zamítnutím (90 %).
Od sterilizace k eutanazii
V roce 1939 odstartoval Hitler tajný projekt, který měl znamenat další krok k čistotě německého národa. Plán na vyvražďování dětí s postižením, lidí s duševní poruchou a chronicky nemocných starých lidí dostal označení „Aktion T4“.
Jeho vykonáním byli pověřeni SS-Obergruppenführer Philipp Bouhler (1899–1945) a SS-Oberführer Viktor Brack (1904 – 1948).
Během první fáze programu, která probíhala od října 1939 do srpna 1941, bylo nedobrovolně usmrceno více než 70 000 lidí! Lékaři falšovali úmrtní listy, aby se o jejich konání nikdo nedozvěděl.
Zatímco příbuzné informovali, že jejich blízký skonal přirozenou smrtí, byl dotyčný spolu s desítkami dalších udušen kysličníkem uhelnatým.
K hromadným popravám byli nemocní sváženi do specializovaných zařízení, která se nacházela kupříkladu v Sonnensteinu, Hadamaru a Bernburgu.
Když v srpnu 1941 začaly prosakovat informace o těchto praktikách na veřejnost, byl Hitler nucen tento program ukončit. Ovšem jen naoko.
Místo hromadného plynování byli pacienti zabíjeni vbodnutím fenolové injekce do srdce, podáním léků nebo byli umořeni hlady. Program „T4“ se stal předobrazem koncentračních táborů s plynovými komorami, kde měly skončit celé mnohamiliónové národy.
Šílenci se skalpelem
V koncentračních táborech dosáhla krutost nacistických lékařů svého vrcholu. Jedním z mnoha experimentujících lékařů byl Sigmund Rascher (1909–1945), který ke svým pokusům používal převážně vězně z koncentračního tábora Dachau.
Testoval například vliv nadmořské výšky na člověka, což mělo za účel pomoci německým pilotům nuceným se během letu katapultovat. Zavřel pokusné subjekty do komory, v které měnil tlak a pozoroval, jak reagují.
V dalším ze svých experimentů simuloval pád pilotů do mrazivých vod Severního moře. Oběti nechal ponořené po dobu několika hodin v mrazivé vodě a pomocí elektrod měřil jejich tep a teplotu. Většina z nich nepřežila.
Snad nejzrůdnější tváří medicíny 20. století se stal Josef Mengele (1911–1979) přezdívaný „Anděl smrti“.
Od roku 1943 působil v Osvětimi, kde při selekcích rozhodoval o tom, kdo bude zplynován, a kdo zatím ne, protože se hodí pro další experimenty. Znám je svou fascinací dvojčaty, na nichž prováděl desítky pokusů.
Zemřelo-li jedno, okamžitě zabil druhé, aby mohl provést pitvu a porovnat je. Další zase zkoušel sešít k sobě a udělat z nich siamská dvojčata.
Z celé řady lékařů smrti byl v rámci Norimberských procesů v letech 1946 až 1947 patřičně potrestán jen zlomek. Sedm z nich bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením, nad dalšími devíti vynesl tribunál trest odnětí svobody od 10 let po doživotí. „Anděl smrti“ před oprátkou uprchl a po zbytek života se mu dařilo skrývat.