Psychologie je jako tajemná džungle, plná pestrobarevných květů a pozoruhodných zvířat. Ale pozor! V jejích útrobách rozložili nedbalí lovci své pasti, a když se do hlubin vydáte, lehce můžete do jedné z nich spadnout.
Těmito pastmi jsou rozmanité psychologické mýty, které se tváří jako hluboké a nezpochybnitelné pravdy o lidské psychice, ale často v nich bývá sotva to příslovečné zrnko pravdy. Pojďme se na některé mýty podívat a společně je zbořit.
Namísto turistického průvodce si do této džungle vezmeme knihu Scotta Lilienfelda 50 největších mýtů populární psychologie, z níž budeme čerpat informace.
Mýtus č. 1
10 procent mozku
Jedním z nejrozšířenějších mýtů je, že většina lidí využívá jen 10 % své mozkové kapacity…To, že se v nás ukrývá tolik našeho nevyužitého potenciálu zní lákavě – stačilo by najít tajemný způsob, jak svoji kapacitu rozšířit, a rázem z nás mohou být géniové světového formátu.
Jenže žádný takový způsob nejenže neexistuje, ale podle současných poznatků využíváme mozek zkrátka celý, jen v různý čas různé jeho struktury.
Mozek je neskutečně energeticky náročným orgánem. Ačkoliv váží pouhé 2–3 % naší tělesné hmotnosti, spotřebuje přes 20 % kyslíku, který dýcháme.
Jen těžko si můžeme představit, že drsná evoluční historie lidského rodu by vytvořila orgán, který je tak náročný na údržbu a ve skutečnosti tak málo funkční.
Dále se ukazuje, že při poškození prakticky kterékoliv části mozku, ať už mrtvicí, či úrazem hlavy, dochází k poškození některých funkcí mozku. Neexistuje místo, které byste mohli „odpojit“ a nemělo to důsledky.
Pravdou ale také je, že v případě takového poškození je mozek někdy schopen upravit funkce svých částí tak, aby toto poškození kompenzoval. To ale vypovídá o plasticitě mozku, nikoliv o tom, že by nevyužíval 90 % svého objemu.
Věříte tomu?
A poslední argument je asi nejsilnější. V posledních dekádách se díky relativně novým zařízením, jako je například pozitronová emisní tomografie (PET) podařilo mozek důkladně zmapovat. Žádné tiché místo se najít nepodařilo.
Laicky řečeno všechny oblasti mozku se rozsvítí – záleží jen na tom, kterou činnost právě provádíte.
Mýtus o tom, že využíváme jen malou část mozku, tak můžeme definitivně poslat do propadliště dějin, třebaže podle jednoho staršího výzkumu tomuto omylu věří/věřilo stále 6 % vědců zabývajících se nervovým systémem a třetina studentů psychologie.
Pro úplnost – výzkum nebyl proveden v České republice a je 20 let starý. Je tak možné, že v naší zemi je situace jiná a že se za tu dobu změnila.
Mýtus č. 2
Podprahová sdělení
Mýtus, který patří k těm nejděsivějším zní, že podprahová sdělení mohou ovlivnit naše jednání, zejména to, jaké věci si koupíme. Jak mýtus vznikl?
Bylo nebylo, za sedmero výzkumnými středisky a sedmero terapeutickými pracovnami žil jistý James Vicary.
Ten vydal prohlášení o tom, že v místním kině promítal divákům pokyny „pijte Coca-Colu“ a „jezte popcorn“ tak rychle, že si toho nebyli vědomi, ale jejich podvědomí zprávu údajně zpracovalo. Podle Vicaryho prodej coly i popcornu rázem raketově stoupl.
Následovalo zděšení nemalé části veřejnosti a obavy z toho, že by firmy mohly používat podprahová sdělení k ovlivňování potencionálních zákazníků.
Vicaryho pokusy čelily silné kritice a pod jejím tlakem Vicary přiznal, že žádný pokus ve skutečnosti neproběhl a vše si vymyslel, aby nalákal nové klienty do upadající poradenské činnosti.
Pro ověření tohoto fenoménu jedna kanadská televizní stanice provedla celonárodní test. Oznámila, že provede zkoušku podprahového přesvědčování. Poté promítla více než třistakrát podprahovou zprávu „zavolejte hned“.
Jenže ouha, počet lidí, kteří volali do televize, se dramaticky nezvýšil, jen pár lidí, kteří patrně znali Vicaryho experimenty, zavolalo do televize, že během pořadu cítili větší hlad a žízeň.
Lilienfeld píše, že v naprosté většině výzkumů za přísně kontrolovaných podmínek se ukázalo, že podprahová sdělení nefungují. A ze statistiky víme, že ojedinělý pozitivní výsledek mohl vzniknout pouhou náhodou.
