V samotném srdci Kavkazu, asi 200 kilometrů od arménského hlavního města Jerevanu, leží jedno z nejzáhadnějších a přitom poměrně neznámých míst. Lokalitu Karahunj tvoří soustava menhirů, které ve světě nemají obdoby. Jde o nejstarší observatoř světa?
Arménský etnograf a historik Stepan Lisitsian (1865–1947) se usmívá od ucha k uchu. Je nadšený, že může stát na místě, které zcela zjevně pamatuje události staré tisíce let. Opatrně si prohlíží kameny, které ho obklopují, a do svého zápisníku si dělá pečlivé poznámky.
Je vůbec prvním badatelem, který se podrobněji věnuje lokalitě nacházející se na arménské planině Sisian. Lisitsianovy závěry jsou překvapivé. Tvrdí, že na tomto zvláštním místě kdysi fungovala jedna z prvních stanic pro chov zvířat.
Na nějaký čas zájem o Zorats Karer, jak se tomuto místu dlouhou dobu říká, opadá, nicméně s tím, jak přibývá možností se na místo rychle dostat, roste i zájem odborné veřejnosti o další průzkum.
Postupně je tak v okolí objevena skupina pohřebních komor z 11. až 9. století před naším letopočtem a nakonec se do bádání pouští i sovětský archeolog Onnik Khnkikyana. Co se mu podařilo zjistit?
Kameny a otvory
Arménská planina Sisian je tichým a opuštěným místem, kde kromě kamenů není prakticky nic. Jenže to, co se zdá dnes, bylo v dávných dobách úplně jiné. Právě tady totiž podle archeologických poznatků vzkvétala civilizace, která po sobě zanechala na 223 menhirů, z nichž některé měří až tři metry a váží kolem deseti tun.
Tato lokalita, jejíž název v překladu znamená něco jako Hlas kamene, bývá často srovnávána s megalitickým nalezištěm Stonehenge, ve skutečnosti se mu ale příliš nepodobá. Čedičové kameny tu nejsou postavené do kruhu, ale zvláštním způsobem uspořádané do řad a táhlých oblouků.
Většina kamenů je také menších, nejsou kladeny jeden na druhý a ty větší pak mají v sobě zvláštní až deseticentimetrové otvory. Skrze ně je možné hledět na nebe nebo na některé jiné kameny. K čemu tento podivuhodný komplex sloužil a kdo ho vlastně vytvořil?
Záznamy chybí
Když se v roce 1984 pustil do zkoumání lokality zmíněný Onnik Khnkikyana, znamenalo to zásadní posun. Badatel provedl pečlivý průzkum, po kterém představil teorii, že místo nebylo chovnou stanicí, ale spíše astronomickou observatoří, ve které lidé pozorovali východy a západy slunce a samozřejmě také hvězdy. O jaké lidi šlo?
Podle všeho mělo jít o příslušníky nějakého z kmenů, které se později sjednotily do celku zvaného Urartu. Tato malá knížectví, jak bychom je mohli označit, byla vyspělostí zosobněním doby bronzové a v historických spisech o nich je jen velmi málo záznamů.
Stejně tak neexistují dokumenty, které by nějakým způsobem ozřejmovaly, proč právě tady vzniklo místo k pozorování hvězd. Bylo snad něčím specifické? Nebo tu opravdu bylo v neurčitou dobu před tím nějaké rozsáhlejší osídlení, jak tvrdí další badatelé?
Poznatků přibývá
Ačkoliv hypotéza o astronomické pozorovatelně je i dnes nejrozšířenější, stále častěji se mluví o tom, že to také mohlo být celé úplně jinak. Ostatně jedním ze zásadních argumentů proti této teorii je fakt, že řada zmíněných otvorů v kamenech je příliš nízko a jednoduše skrze ně není z oblohy vidět vůbec nic.
Od 80. let tak proběhlo několik dalších výzkumů, které však jednoznačné odpovědi nedaly. Tak například němečtí vědci v roce 2000 přišli s teorií, že jsou kameny ve skutečnosti pozůstatky starověké městské hradby. To by prý potvrzovalo, že se v místech nacházela nějaká prastará vesnice.
Naposledy pak vody výzkumu rozčeřil britský archeolog a astronom Clive Ruggles (*1969). Ten tvrdí, že šlo o observatoř, která byla ale ve skutečnosti mnohem starší, než si myslíme, snad až sedm tisíc let. Je ale vůbec možné, aby v oblasti přebývala nějaká hvězdy pozorující kultura v době, kdy ještě ani neexistovala legendární Sumerská říše?
Facebook
Twitter
RSS