Přípravy na palubě honosné válečné lodi Dreadnought vrcholí. Vše musí vypadat jako ze škatulky, protože vojáky poctí svou návštěvou samotní členové habešské císařské rodiny! Kdyby jen věděli, že kajuty smýčí kvůli několika šprýmařům…
Žertíky a srandičky jsou pro Horace de Vera Colea (1881–1936) alfou a omegou jeho života. Chvíli sice slouží v búrské válce, kde dosáhne hodnosti poručíka, poté se vrátí do Británie. Začne studovat, ale přednášky ho příliš nebaví a přemýšlí spíš nad tím, jak si vystřelit ze svých kamarádů.
Povedená partička
Profesoři ho vídají ve společnosti uhlazeného Adriana Stephena (1883–1948). Často jejich rozhovorům naslouchá také jeho sestra, spisovatelka Virginia Woolfová (1882–1941). Partičku v roce 1905 zaujme návštěva zanzibarského sultána Aliho bin Hamuda al-Busaida (1884–1918).
„Budu se vydávat za jeho strýčka,“ kápne na to Cole při jedné z hodin. Okamžitě napíše telegram starostovi města Cambridge. Cole společně s dalšími přáteli oblékne bílé róby, turbany a načerní si obličeje.
Starosta je se vší vážností přijme, provádí je po městě, neopomene ani studentský kampus. Druhý den Cole celý vtípek propálí. „Poslal bych je do dolů,“ řve doběla rozzuřený starosta.
Vítejte, princi
Jenže vyhlášenému šprýmaři jako by to nestačilo. Jen rok po lapálii se starostou totiž britské námořnictvo, které tehdy platí za nejlepší na světě, spouští na vodu klenot jménem Dreadnought. Zbrusu nové plavidlo má nejnovější výzbroj a umí vyvinout omračující rychlost.
Nápad Coleovi vnukne kamarád, který slouží na lodi Hawke. Posádku z Dreadnoughtu nesnáší a rád by jí vyvedl nějakým vtípkem. Kápne na toho pravého, ke Coleovi se připojuje Adrian i Virginie, dále pak budoucí právník Guy Ridley (1885–1947), spisovatel Anthony Buxton (1881–1970) a malíř Duncan Grant (1885–1978) a společně vymyslí geniální plán.
„Princ Makalen z Habeše si přeje vidět Dreadnought,“ adresují telegram veliteli plavidla. V ranních hodinách 7. února 1910 už všichni sedí u Willyho Clarksona (1861–1934), šikovného kostyméra, který je nalíčí tak, že je nepoznají ani vlastní příbuzní.
Čtyři z nich hrají Habešany, zbylí dva členové jsou tlumočníci. Exotické procesí dorazí na londýnskou stanici Paddington, kde jim zmatený drážní zřízenec zařídí speciální VIP vagon do přístavu Weymouth.
Prostě bunga, bunga
Tam na ně čeká červený koberec a nastoupené námořnictvo. Velitel ale nemá habešskou vlajku, a tak použije zanzibarskou. Cole a jeho kolegové rozehrávají komické divadlo, povídají si mezi sebou lámanou svahilštinou, kterou se pro tento účel naučí. „Bunga, bunga!“ křičí pokaždé, když je něco zaujme.
Mouřeníni prolezou celou lodí, udělí několik falešných vyznamenání a na závěr je čeká pozvání na večeři. To ale delegace odmítne. Bojí se, aby nebyli prozrazeni, protože jednomu ze členů se při kýchnutí odlepil falešný knír.
Po návratu do Londýna posílá Cole fotku s textem do Daily Mirror. Novináři po sólokaprovi sáhnou a vtípek rozmáznou. Námořnictvo volá po zatčení šprýmařů, ale není důvod – žádný zločin totiž spáchán nebyl.
Facebook
Twitter
RSS