Malárie, onemocnění způsobené parazitem přenášeným komáry, trápí lidi po tisíciletí. Dokonce i v posledních desetiletích má na svědomí až 600 000 úmrtí ročně. Teprve v 17. století je na ni nalezen lék v amazonském deštném pralese.
Už některé domorodé kmeny, obývajícím území dnešních států Peru, Bolívie a Ekvádoru, znají léčivou sloučeninu nacházející se v kůře keřů a stromů z rodu chinovník. Tu drtí a melou na prášek a míchají s vodou, aby vytvořili nahořklý nápoj.
Španělští jezuitští misionáři pozorují, jak domorodci používají tuto skořicově zbarvenou kůru a brzy odhalí její léčebný potenciál.
Během 17. století je totiž v Římě malárie na vzestupu kvůli bažinám, obklopujícím město, a způsobí smrt řady vysoce postavených církevních hodnostářů i obyčejných občanů.
Nemoc se v určité fázi projevuje třesem a většina katolických misionářů už viděla pacienty s malárií během svých studií nebo pobytu v Římě.
Jezuita Agostino Salumbrino (1564–1642), vystudovaný lékárník, vypozoruje, že domorodci používají kůru k léčbě třesu způsobeného zimnicí při horečce. Napadne ho, že by bylo možné vyzkoušet její účinky i při léčbě malárie.
Jezuitská kůra
Pošle malé množství do Říma k testování a brzy se kůra chinovníku stane jednou z nejcennějších komodit dovážených z Jižní Ameriky do Evropy jako jezuitský prášek nebo jezuitská kůra.
Když pomůže na konci 17. století k uzdravení dokonce i anglickému králi Karlovi II. Stuartovi (1630–1685), sláva chininu se ještě zvýší a zůstane preferovaným antimalarikem až do 40. let 20. století.
Peru a okolní země si snaží udržet svůj monopol na léčivou kůru, a tak na počátku 19. století zakážou vyvážet semena i sazenice chinovníků. Ale cesty se najdou, i když vybrat správné semeno není snadné, protože každý z 23 druhů chinovníku má jiný obsah chininu.
A tak koncem 19. století pěstují například Britové nebo Nizozemci rostliny na svých plantážích. Nizozemské plantáže na Jávě přinášejí ve 30. letech 20. století až 97 % světové produkce chininu, takže jsou jeho hlavními dodavateli.
Nenahraditelný chinin
Během 2. světové války jsou spojenecké mocnosti odříznuty od dodávek chininu poté, co Německo obsadí Nizozemsko a Japonsko kontroluje Filipíny a Indonésii.
Spojené státy americké nakonec přece jenom získají semena chinovníků a založí plantáže v Kostarice, ale dodávky přijdou pozdě. Desítky tisíc amerických vojáků v Africe a Jižním Pacifiku mezitím zemřou na malárii kvůli nedostatku chininu.
Po válce se však začínají objevovat nové léky na malárii s méně výraznými vedlejšími účinky, což vede k postupnému nahrazování chininu. V 70. letech 20. století je vytlačen artemisininem, lékem získaným z pelyňku sladkého.
A i když je v roce 1944 oznámen objev syntetického chininu, není nikdy průmyslově využíván v masovém měřítku, protože se tato látka stále získává především z přírodních zdrojů.
