Její oficiální označení, tedy R504, nic moc neřekne. Stačí se ovšem zmínit o „Cestě kostí“, jak je kolymská silnice přezdívána, a na povrch se začnou drát hrůzy, které její stavbu provázely. Podepsán pod nimi není nikdo jiný než Josif Vissarionovič Stalin.

Oblasti, kudy vede, se říká ledová poušť. Jde o jedno z nejchladnějších míst na zeměkouli, kde teploty v zimě padají i k – 60 °C.

A právě sem, do sibiřského mrazivého pekla, nažene sovětský diktátor ve 30. letech 20. století stovky tisíc vězňů z okolních gulagů, aby mu postavili dopravní spojnici mezi dvěma největšími městy na Dálném východě – Jakutskem a Magadanem.

Stalinova zlatá horečka

Tolik se to možná neví, ale na přelomu 20. a 30. let minulého století postihne Stalina (1878–1953) menší zlatá horečka.

Kolonizační snahy prováděné na nehostinných okrajích sovětského impéria totiž začínají přinášet nečekané ovoce – množství nerostných surovin. Své bohatství odhalí i oblast Kolyma na východní Sibiři.

Má se tu nacházet čtvrtina světových zásob zlata a většina ložisek cínu v Sovětském svazu.

Alespoň to Stalinovi tvrdí Jurij Bilibin (1901–1952), geolog, pod jehož vedením je v roce 1928 uspořádána expedice, mající za úkol prozkoumat, co se skrývá pod kolymskou pevninou.

Dřina v nelidských podmínkách

Stalin neváhá. Okamžitě ví dvě věci – že k těžbě využije lacinou pracovní sílu – zotročené vězně z gulagů, kterých je na Sibiři požehnaně.

A také, že kvůli zpřístupnění oblastí bude nutné postavit silnici. I to obstarají vězni z gulagů. Díky vykonstruovaným procesům jsou jich k dispozici stovky tisíc.

Liduprázdná nehostinná krajina hor, zrádných močálů a temných lesů tak od roku 1932 ožije rachotem stavebních strojů, prakticky od začátku doprovázeného zoufalým sténáním v děsivých podmínkách pracujících dělníků.

Mrtvoly do základů

Hlad, pekelná zima, vyčerpání, takový je jejich běžný pracovní den. Trvá i 16 hodin, během kterých v až šedesátistupňových mrazech dřou tisíce dělníků do úmoru a k dispozici mají v podstatě jen lopaty a krumpáče.

Navíc s tím, jak jsou objevována nová ložiska kovů, se plánovaná délka silnice neustále zvětšuje. Z původních 600 km je nakonec bezmála 2000 km! Jakákoliv nekázeň se trestá, stejně jako nedostatečná intenzita práce. Trest?

Většinou zastřelení, a to rovnou na místě, přičemž s kopáním extra hrobů do zmrzlé půdy se nikdo moc nezabývá. Místo toho jsou těla jednoduše pohřbívána do základů silnice. Přezdívka „Cesta kostí“ tedy sedí jako ulítá.

Vězňů je dost

Každý mrtvý dělník je okamžitě nahrazen jiným.

Například v roce 1946 jsou do oblasti Kolyma nahnáni bývalí sovětští váleční zajatci, které na konci druhé světové války osvobodí Rudá armáda nebo Spojenci, a kteří jsou následně obviněni ze zrady a spolupráce s nepřítelem.

Stavba silnice s využitím pracovních sil z gulagů pokračuje až do roku 1953. Kolik jí zaplatí životem? Přesné číslo vám nikdo neřekne, podle různých odhadů to ale může být 250 000 až 1 000 000 lidí. Mnozí z nich jsou pohřbeni vedle nebo přímo pod ní.