Je to již 47 let co svět ochromily první zprávy o výskytu nové infekční choroby nápadně připomínající chřipku. Prognóza se však ukázala mnohem děsivější – v 88 % případů totiž nákaza končila smrtí. A to byl teprve začátek afrického armagedonu.
Jeden z nejzávažnějších medicínských problémů vypukl v malé vesnici Yambuku při povodí řeky Ebola v severní Demokratické republice Kongo – dříve známé jako Zair. Právě po ní se v srpnu 1976 plavil ředitel místní školy Mabalo Lokela (1932–1976). Pacient s označením nula.
Je to malárie, nebo není?
Nedlouho po svém návratu z dvoutýdenní misijní výpravy začal 44letý muž pociťovat příznaky podobné malárii – trpěl vysokou horečkou, krvácením z nosu a poměrně silnou úplavicí. Při návštěvě nemocnice, do které se vydal 26. srpna, mu jeho domáckou diagnózu potvrdili.
Na své potíže obdržel injekci chininu, poté byl propuštěn. Za dalších 10 dní ale bylo vše jinak. Lokela se do nemocnice vrátil znovu z důvodu masivního krvácení ze všech tělesných otvorů. Jeho tělo sužovala horečka a zvracel.
Dále si stěžoval na bolesti hlavy, sevřený hrudník a časté výpadky pozornosti. Začátkem září, dva týdny po objevení prvních symptomů, záhadné nemoci podlehl.
88 %
Od té chvíle nákaza jen nabývala na síle. Nedlouho po Lokelovi zemřelo 18 příbuzných, kteří přišli při tradičním rituálním pohřbu do styku s jeho tělem. Další oběti byly v yambucké nemocnici očkováni stejnou (špatně sterilizovanou) jehlou. Zdejším personálem začala cloumat panika.
S nastalou situací si totiž čtyři belgické sestry, kněz, zdravotní sestra a sedm dobrovolníků ze Zaire již nedokázali poradit. Jediným východiskem se tak stalo vyslání SOS do hlavního města Kinshasa.
Pomoc na cestě!
Pomoc nakonec dorazila ale až z Institutu tropické medicíny v belgických Antverpách, kam se zaslaný vzorek dostal komerčním letem v příručním zavazadle.
Poté, co mikrobiolog Peter Piot (*1949) provedl nutné testy, rozhodl se se svým týmem do ohniska infekce vypravit osobně. A byl to právě on, komu se během tří měsíců podařilo epidemii zastavit. Zasadil se totiž o důsledné trasování.
Jedince, kteří byli s nemocným v přímém kontaktu postupně umisťoval do karantény, upozornil také na nebezpečí běžného pohřbívání, jelikož virus v těle nakaženého přetrvával i dlouho po smrti. Počet obětí se i přesto v oblasti Yambuky v první vlně vyšplhal k hranici 300.
Začalo to u řeky…
Prakticky ve stejnou dobu se první případ nákazy objevil také o 1200 kilometrů východněji, v dnešním Jižním Súdánu. Stejně jako v Kongu, i zde byla za původce označena nesterilizovaná jehla.
Pro neznámý vir bylo následně přijato označení Ebola. „Nechtěli jsme ho pojmenovat podle vesnice, protože je to hrozně stigmatizující. Nikdo by s tím nechtěl být spojován,“ uvedl Piot.
Facebook
Twitter
RSS