Schopnost rozdělat a ovládat oheň se zdá z dnešního pohledu triviální. Jen málokdo si však uvědomuje, že kontrola ohně je jedním z nejvýznamnějších vynálezů lidstva. Podívejme se, jak a kdy člověk oheň ovládl a proč to bylo tak důležité.
S ohněm se člověk setkával odjakživa. Domovem lidí totiž byla Afrika, která stejně jako jiné oblasti čas od času vzplála přirozeně, například po úderu blesku, výbuchu sopky či po dopadu meteoritu. Z ohně měli lidé zřejmě nejdříve strach. Velmi brzy si však uvědomili, že přináší nejenom zkázu, ale i výhody.
Nikdo už dnes neví, v jakém pořadí přicházely benefity, které prvním lidem oheň přinášel. Možná nejdříve zjistili, že plameny poskytují teplo. Podle většiny antropologů bylo objevení tepla hlavním předpokladem pro osídlení chladnějších oblastí mimo kolébku lidstva. Kdyby si člověk s sebou nenesl dovednost rozdělat a uchovat oheň, nikdy by zřejmě neosídlil dříve chladnou Evropu a nepřežil by dlouhé tisíce let v Beringii, než mu tající ledovce umožnily osídlit Severní Ameriku.
Zpočátku mohl oheň sloužit i jako ochrana před predátory. Stejně jako zpočátku člověk, se ohně bála i zvířata. Plameny proto mohly člověku poskytovat bezpečí. Postupně lidé zřejmě začali oheň využívat i k lovení, při kterém kořist naháněli pomocí pochodní.
Co člověk získal?
Velmi brzy se člověk zřejmě naučil oheň používat i k úpravě nástrojů. Četné nálezy z celého světa potvrzují, že takto byla vylepšována například kopí. Špičky zbraní tvrzené ohněm byly mnohem pevnější, a tak i účinnější. Tato úprava podle některých historiků mohla vést ke změně v používání kopí. Dříve házecí zbraň se stala zbraní bodnou.
Jenže oheň jen nehřál a neposkytoval lepší nástroje. Nepřímo také tužil a rozvíjel malé společnosti lovců a sběračů. Antropologové se domnívají, že sezení kolem ohně otevřelo nový prostor pro sociální interakci, což mohlo mít významný vliv na rozvoj řeči.
Lidé třeba u ohně vyprávěli příběhy, a tím nejen obohacovali slovní zásobu, ale také rozvíjeli abstraktní myšlení. Podobné teorie však zůstávají pouze domněnkami.
Nikomu se dnes nepovede dokázat, že díky ohni se lidem prodloužil den, protože plameny poskytovaly dříve neznámé světlo, nebo, že vrhající stíny inspirovaly člověka k vytvoření prvních jeskynních maleb. Na jedné věci se však většina antropologů shoduje – nezpochybnitelný vliv na evoluci člověka mělo vaření. Tepelná úprava v potravě zabila parazity a bakterie, ale to nebylo všechno. Podle teorie Richarda Wranghama to bylo právě vaření, které z našich předků udělalo člověka.
Maso k většímu mozku nestačilo
Richard Wrangham (*1948) je britský primatolog působící na Harvardově univerzitě. Současně je také autorem teorie, podle které hrálo vaření zásadní roli ve zvětšování lidského mozku, což bylo předpokladem pro vznik komplexního myšlení umožňujícího člověku stát se tím, kým je dnes.
Podle starší teorie nárůst mozkové kapacity „nakopla“ zvýšená konzumace masa. K většímu mozku měl údajně stačit vyšší příjem živočišných proteinů.
Ve fosilním záznamu je patrný mírný nárůst mozkové kapacity u druhu Homo habilis oproti dřívějším australopitékům. U člověka vzpřímeného (Homo erectus) je pak znatelné výrazné zvětšení mozkovny. Antropologové se dříve domnívali, že člověk zručný začal ve větší míře než australopitékové lovit drobnou zvěř a svůj jídelníček o maso obohacovat také mrchožroutstvím. Člověk vzpřímený pak ovládl lepší technologii lovu a byl schopný poměrně často získat velkou kořist. Ovšem Richard Wrangham se domnívá, že to bylo trochu jinak.
Za všechno mohou živiny
Konzumace masa nepochybně hrála v evoluci člověka významnou roli. Ještě důležitější však podle britského primatologa bylo vaření. Svojí teorii opírá o dlouholetý experimentální výzkum, kdy jednak studoval zažívání primátů, ale také se zajímal o komunitu lidí stravujících se výhradně raw (z anglického „syrový“), což znamená, že jedí pouze pokrmy, které nejsou nijak tepelně upravené.
Výsledky obou směrů bádání potvrdily Wranghamovu teorii – není důležité, co si člověk strčí do pusy, ale kolik živin z pokrmu dokáže vydolovat naše trávicí soustava. Každý organismus na planetě totiž získává energii z živin a mozek je na energii extrémně náročný orgán. Lidské řídící středisko spotřebuje až 2% z celkové přijaté energie. Aby se mozek mohl v průběhu evoluce zvětšit, potřeboval ohromné množství energie a tu mohl získat jen z dostatečného množství živin.
Více energie poskytuje vařené jídlo!
Když Wrangham pozoroval komunitu lidí stravujících se raw zjistil, že i když konzumují dostatečné množství potravin, řada z nich je podvyživená. Důvodem je způsob, jakým trávicí soustava zpracovává některé složky potravin.
Tepelně neupravený škrob například tenké střevo nedokáže efektivně strávit. Většina živin proto v trávenině zůstává a postupuje do tlustého střeva, kde poskytne potravu hlavně bakteriím. Tělo z něj tedy ve výsledku získá pouze nepatrné množství živin, a tak i energie. Uvařený škrob naopak tenké střevo snadno stráví a většina živin se vstřebá již zde. Do tlustého střeva pak postupuje materiál s minimem důležitých látek. Tělo tak získá přibližně o 30 % více energie z tepelně upraveného škrobu, než ze syrového a v případě některých bílkovin je to až o 80 % více energie, pokud jsou uvařené.
Wranghamovy závěry podporují i experimenty s laboratorními myšmi. Polovině byla podávána syrová strava, ostatní hlodavci dostávali jídlo vařené. Myši, které byly krmeny vařeným pokrmem, byly velice brzy tlustší, i když dostávaly stejné dávky jako myšky pojídající syrovou stravu. Navíc se zdálo, že jim vařené jídlo také více chutná.
Co se dá zjistit ze zubů?
Největšimi výhodami tepelné úpravy jídla je hlavně chemické a mechanické zpracování stravy, což výrazně usnadňuje práci trávicímu systému. Tělo z potravy získá více energie a méně jí ztratí při jeho zpracování.
Teorii Richarda Wranghama také podporují fosilní nálezy. Homo habilis měl totiž podobně jako australopitékové mohutné čelisti i zuby. I když mohl jíst více masa, pořád ho požíval syrové a k jeho rozžvýkání potřeboval velké a silné zuby. U člověka vzpřímeného je jasně patrné výrazné zmenšení chrupu. Vařené jídlo je mnohem měkčí, a klade tak menší nároky na mechanické zpracování v ústech.
Stejně jako každá teorie má i tato hypotéza své odpůrce. Hlavním slovem proti je datace. K nárůstu mozkové kapacity a zmenšení zubů došlo před 1,8 miliony let. Ale nikomu se zatím nepodařilo přinést důkaz tak starého používání ohně.
Nejstarší doklady ohně jsou…
Nejstarší nezpochybnitelný doklad o používání ohně člověkem pochází z jeskyně Wonderwerk a je starý milion let. Jeskyně se nachází v Jihoafrické republice na okraji pouště Kalahari. Uvnitř úkrytu, asi 30 metrů od vchodu, se našel popel a ohořelé zvířecí kosti. Ve stejné vrstvě navíc archeologové objevili i kamenné nástroje, které bezpochyby patřily člověku vzpřímenému.
Kromě jeskyně Wonderwerk existují i starší doklady o přítomnosti ohně v lidských sídlištích. Příkladem může být nález z lokality Swartkrans, která se také nachází v Jihoafrické republice. Uhlíky jsou zde datované do období před 1,5 miliony let. Ovšem v tomto případě nelze vyloučit, že spálený materiál je zbytkem přirozeně vzniklého požáru.
Obecně je zachytit přítomnost pravěkého ohniště velice těžké. Uhlí, dřevo i kosti jsou totiž organické materiály, které podléhají rozkladu. Přesto existuje řada lokalit, nejen z Afriky, kde se archeologům podařilo záměrné užívání ohně dokázat.
Příkladem může být Izrael, kde lidé plameny nepochybně ovládali před 790 000–690 000 lety. Později, v období asi před 400 000 lety, si lidé znalost ohně přinesli i do Evropy. Z našeho kontinentu pocházejí nejstarší doklady ohnišť z Anglie, Španělska, Maďarska a Francie.
Požáry jako zdroj pokroku
Znalost využití ohně se zřejmě v průběhu historie rychle rozšířila. Podle některých expertů dokonce mohl tento objev vést ke vzniku sociálních vrstev – ti, co dokázali ovládat oheň, zastupovali ve společnosti důležitější postavení.
Vzhledem k tomu, že oheň po sobě nezanechá nic kromě uhlíků, jsou téměř všechny informace o využívání ohně v pravěku pouhými teoriemi. Stejně je tomu i v případě schopnosti lidí oheň rozdělat.
S největší pravděpodobností se lidé nejdříve naučili využívat ohně, které vznikly přirozeně. Zřejmě si nechodili své pochodně zapalovat k sopkám, ale využívali uhlíky, které zbyly po lesních nebo stepních požárech. Oheň vzkříšený z uhlíků pak udržovali tak dlouho, jak to bylo možné.
Lidé jsou od přírody zvídavým druhem, postupně se proto sami naučili, jak nespoléhat na příležitostné požáry. Osvojili si dovednost oheň rozdělat.
Jak se dají vzkřísit plameny?
Mezi dnešními domorodými kmeny je nejrozšířenějším způsobem rozdělání ohně technika vrtání. Možná právě takto začali oheň vytvářet i naši předkové. Při vrtání je rukama roztáčen dřevěný kolík v jamce destičky ze stejného materiálu. Třením se uvolňují a zahřívají drobné piliny, ty pak žhavé padají na troud, který svým teplem podpálí. Roztáčet dřívko rukama je velice náročné, někde tak metodu vylepšili a dřívko roztáčejí pomocí luku.
Velmi podobnou metodou jako vrtání je i plužení. Jediným rozdílem je, že se kolík neroztáčí, ale tře se o stěny drážky v dřevěné podložce.
Dalším způsobem, jak lidé mohli v nejstarších obdobích rozdělávat oheň, je i křesání. Úderem dvou kamenů vznikají jiskry, které jsou svým teplem schopné podpálit troud. Aby jiskra vznikla, je nutné, aby jeden z kamenů měl vždy vysoký obsah kovových částic a druhý vysoký obsah uhlíku.
V souvislosti s ohněm stále panuje obrovské množství nezodpovězených otázek. Řadu z nich se pravděpodobně nepodaří vyřešit nikdy. Přesto je nepochybné, že oheň byl jedním z nejdůležitějších vynálezů v historii člověka, možná, že dokonce tím nejvýznamnějším vůbec.
Facebook
Twitter
Google+
RSS