V roce 1923 se v Japonsku narodil pes, který se pro celý svět stane symbolem věrnosti. Dostal jméno Hači, ale svět ho dnes zná pod přezdívkou Hačiko, tedy „malý Hači“.
Stává se hrdinou několika filmů a knih, které všechny v různých variacích vyprávějí stejný příběh.
Hači vykoukne na svět 10. listopadu 1923 v japonském městě Odate, které leží v prefektuře Akita, jeho osudem se však stane Tokio.
Tady žije uznávaný profesor zemědělské fakulty Hidesaburo Ueno (1872–1925), který miluje psy a touží mít pravého Akitu Inu, původní japonskou psí rasu.
Přání mu splní bývalý student Mase Čijomacu, který mu čistokrevné Akita koupí. Pro dvouměsíční štěně je však téměř 800 km dlouhá cesta vlakem tak vyčerpávající, že když 15. ledna 1924 dorazí, je považováno za mrtvé.
Každodenní vítací rituál
Profesor a jeho žena Jaeko Sakano (1885–1961) následujících šest měsíců dělají vše pro jeho záchranu.
Přikládají obklady, zahřívají lahvemi s teplou vodou, a přestože to tehdy není v Japonsku obvyklé, nechává ho Ueno spát zabalené do deky ve své posteli.
„Možná žádný pes neměl tehdy v Japonsku takovou péči,“ uvádí v jeho životopise Majumi Itoh. Když se uzdraví, stávají se nerozlučnou dvojicí a Hači vyprovází profesora na nádraží Šibuja, odkud každý den jezdí do práce. Odpoledne se pak na nádraží vrací, aby čekal na profesorův návrat.
Ani smrt ho nezastaví
Jenže 21. května 1925 čeká marně. Profesor se nevrátí. Během přednášky totiž vinou krvácení do mozku zkolabuje a zemře. Smutný Hači se večer vrátí domů, ale druhý den čeká u nádraží znovu. „Během pohřebního obřadu vlezl pod rakev a odmítl se hnout,“ píše Itoh.
Protože Jaeko není za Uena provdána, není oficiálně vdovou a nemá nárok na dům, ani majetek. Musí se odstěhovat a psa s sebou vzít nemůže.
Pošle ho k příbuzným žijícím ve vzdálené části Tokia, ale Hači stále utíká, vrací se do Uenova domu (kde se o něj stará profesorův bývalý zahradník Kikusaburo Kobajaši) a odtud na nádraží, kde celý den sedí, sleduje východ z nádraží a čeká.
Symbol věrnosti spí vedle své sochy
Nádražáci, prodavači tradičního kuřecího špízu jakitori i kolemjdoucí ho považují za toulavého psa a podle toho se k němu chovají. Malí uličníci ho týrají, stánkaři polévají vodou a vyhánějí.
Trvá to sedm let, během nichž si stánkaři postupně zvyknou, občas mu dají najíst, ukryjí ho před deštěm.
Vše se mění, když si ho všimne jeden z Uenových studentů a 4. října 1932 vyjde o Hačim velký článek v novinách Asahi Šimbun. Příběh se stává celonárodní senzací.
Náhle se k němu všichni chovají hezky, nosí mu pamlsky, z celého Japonska si ho přijíždí lidé pohladit, nebo se mu dokonce poklonit. O dva roky později mu u nádraží postaví bronzovou sochu, kterou vytvoří sochař Teru Ando (1892–1945).
Státní smutek
Čeká 9 let. Když už je tak starý a nemocný, že není schopen se od stanice vracet do Uenova domu, zůstává u nádraží.
Když je tu 8. března 1934 nalezen mrtev, je v Japonsku je vyhlášen státní smutek. Nechají ho vycpat, zbytek je slavnostně pohřben vedle profesora Uena na hřbitově Aoyama.
