I tak obyčejnou věc jako je hadice musí někdo vymyslet…Existuje sice historka, jak kolem roku 400 před naším letopočtem ve starém Řecku hasí zápalné šípy tak, že nasadí na vaky s vodou býčí střeva, a těmi pak „stříkají“, to se však nezdá příliš účinné ani pravděpodobné.

Pro skutečný počátek hadic se vypravíme do Holandska 17. století.

Tady žije známý a úspěšný malíř a rytec Jan van der Heyden (1637–1712), který se jako kluk stane v roce 1652 svědkem požáru, jenž zcela zničí amsterdamskou radnici.

Se vzpomínkou na zoufale marný boj s ohněm se rozhodne vymyslet způsob hašení požárů. Není totiž jen malíř, ale také inženýr a vynálezce. V roce 1672 společně s bratrem Nicolaesem sestrojí nejen čerpadlo na vodu, ale také první ohebnou hadici.

Zpočátku je šitá z plátna, později z kůží, které sešívají stejně jako se tehdy šijí boty, a spojují pomocí mosazných armatur. Její konec pro snadnější držení a přesnost opatří mosaznou tryskou. Funguje, i když má spoustu nedostatků. Hadice prosakují, šití pod tlakem vody praská, navíc jsou hadice velmi těžké.

Místo jehly kladivo

Ve Filadelfii se roku 1808 hasiči tak dlouho trápí se švy praskajícími pod tlakem vody, až se do toho rozhodnou praštit. Místo šití zkusí nýty. Sází je hustě za sebou, 90 až 100 na metr hadice, a ta opravdu vydrží.

V roce 1817 je metoda patentována, a přestože hadice o délce 50 m váží 36 kg a je nutno ji neustále promazávat, aby byla měkká a nepraskala, používá se až do 70. let 19. století, kdy přichází ke slovu materiál, který kůži i s nýty rychle vytlačí.

Kaučukový převrat

První hadice s kaučukovou podšívkou a bavlněnou tkaninou je patentována v roce 1821. Kaučuk frčí a podnikatelé se předhání v tom, co vše z něj vyrobit.

Nejnápaditější je skotský chemik Charles Macintosh (1766–1843), který vynalezne pláštěnku, a Angličan Thomas Hancock (1786–1865), který přijde s gumáky.

Protože se to ve dvou lépe táhne, spojí ti dva síly a výsledkem je kaučuková trubka, kterou sice používají nejprve v pivovarech, ale brzy se jí chopí také hasiči jako náhrady za kožené hadice.

A to přesto, že má k dokonalosti daleko, neboť se v horkém počasí lepí, taje a navíc má tendenci plesnivět.

To vyřeší v roce 1838 americký chemik Charles Goodyear (1800–1860), který při experimentování s tvrzením gumy objeví proces, který nazve vulkanizace.

I hadice mají dobu plastovou

Nejen hasiči používají hadice, velkým ulehčením jsou i pro zahradníky. Tady vládne guma až do počátku 50. let 20. století, kdy ji z trůnu sesadí nový materiál – plast.

I ten se rychle vyvíjí, takže na řadu přichází odlehčený plast, vyztužený plast, plast všech barev a provedení.

A když už se zdá, že nic nového už objevit nelze, přijde v roce 2010 Američan Michael Berardi s rozšiřitelnou zahradní hadici, která používá vnitřní roztažnou trubici a vnější látkový popruh, čímž řeší problémy s tradičními zahradnickými stesky, že jsou hadice těžké, kroutí se, zamotávají a obtížně skladují.