Velkolepá světelná show, kterou lze často pozorovat na obloze severní polokoule, fascinuje lidstvo od nepaměti. V dávných dobách se stává inspirací mnoha severských pověstí a mýtů. A mluví se o ní i v současnosti. Již léta se objevují zprávy o strašidelných a záhadných zvucích, které polární záře údajně vydává. A zdá se, že nejde o pouhý mýtus.
Polární záře byla pro člověka dlouho velkou záhadou. Dnes již víme, že vzniká interakcí slunečních částic s molekulami plynu v zemské atmosféře, které jsou unášeny magnetickým polem planety směrem k magnetickým pólům.
Přesto má vědecké poznání tohoto fenoménu stále ještě svá slepá místa. Jedno z těch nejzajímavějších se týká údajných zvukových projevů, které podle mnoha svědků může polární záře za vzácných podmínek vyluzovat.
Zprávy z počátku 20. století popisují tyto zvuky jako „téměř nepostřehnutelné praskání, šumění nebo svištění“, které se objevuje během obzvláště intenzivních projevů záře.
Před nedávnem se výzkumníkům podařilo dokázat, že svědectví o „šustění“ polární záře, nejsou pouhými mýty. Mechanismus vzniku zvuku je však stále poněkud záhadný, stejně jako podmínky, které musí být splněny, aby byl zvuk slyšitelný lidským uchem. Jaký podivný mechanismus za zvukem světel na severské obloze stojí?
Jako šustění hedvábí Pozornost vědců zvuky polární záře získávají už v roce 1882, kdy se na jejich výzkum v rámci prvních arktických expedicí zaměřuje dánský učitel a astrofyzik Sophus Tromholt (1851–1896) a major královského dělostřelectva Henry Dawson. Počátkem 30. let 20. století se fenoménu věnuje i tisk.
The Shetland News, týdeník na subarktických Shetlandských ostrovech, přináší četná osobní svědectví, v nichž je zvuk polární záře přirovnáván k šustění hedvábí nebo tření dvou prken. Podobná svědectví přicházejí také ze severní Kanady a Norska.
Ještě nedávno byly podobné zprávy o zvucích polární záře vědci odmítány a považovány za výmysl nebo v lepším případě za pouhé šálení smyslů pozorovatele. Jen velmi málo západních badatelů tvrdilo, že nepolapitelné zvuky sami slyšeli. Většina naopak argumentuje tím, že polární záře se nejčastěji odehrává ve výšce 100 km nad Zemí a jen velmi zřídka pod 80 km, není tedy možné, aby se rozeznatelný zvuk ze světel z takové výšky přenášel na zemský povrch.Nebo snad ano?
Slyšeli to i vědci
V posledních letech se tento jev navzdory původní skepsi začal považovat za skutečný, neboť se konečně donesl i k uším samotných vědců. Někteří badatelé jej nejen slyšeli, ale dokonce i zaznamenali.
Například asistent Carla Stormera, předního vědce zabývajícího se polární září, uvedl, že zvuk připomíná „velmi zvláštní slabé hvízdání, zřetelně vlnící se, které jako by přesně sledovalo vibrace polární záře“.
Že polární záře skutečně vydává zvuk slyšitelný lidským uchem, potvrzuje také finská studie z roku 2016.
Nahrávka pořízená jedním z výzkumníků zapojených do studie zachycuje zvuk vydávaný podmanivou září ve výšce 70 metrů nad zemí. Přestože se mnoho vědců pokoušelo najít vysvětlení těchto zvuků, dodnes zůstává konkrétní příčina tohoto jevu záhadou. Možné vysvětlení už v roce 1923 navrhuje známý kanadský astronom Clarence Chant (1865–1956), který prohlašuje, že pohyb polární záře mění magnetické pole Země a vyvolává změny v elektrizaci atmosféry, a to i na značnou vzdálenost.
Tato elektrizace způsobuje mnohem blíže k zemskému povrchu při styku s předměty na zemi praskavý zvuk, který se podobá zvuku statické elektřiny. Stále však jde o pouhou teorii. Podaří se ji někdy ověřit?
Facebook
Twitter
RSS