Vysnil si velkou reprezentativní jízdárnu, kam bude s hrdostí zvát své hosty. „Bude mnohem lepší než ta ve Vídni!“ plánuje Alfred Windischgrätz a na stará kolena se do finančně náročného projektu skutečně pouští.

Řadu let věrně sloužil habsburské monarchii. Na jaře 1849 je však polní maršál Alfred Windischgrätz (1787–1862) jako „nepotřebný“ penzionován a stahuje se do ústraní.

Velkou pozornost nyní věnuje svému tachovskému panství, které začíná zvelebovat. Areál zrušeného paulánského kláštera ve Světcích se rozhodne přebudovat na reprezentativní zámek a současně zde postaví velkolepou novorománskou jízdárnu.

Funkčnost na prvním místě

Windischgrätz spěchá, jako by tušil, že mu už moc času na tomto světě nezbývá. Jízdárna ve Světcích se začíná stavět v roce 1858 a již o tři roky později je dokončena! Když do ní vstoupí první hosté, úžasem oněmí.

Jen samotná hala má rozměry 40 x 20 metrů a z každého detailu monumentální stavby je patrné, že vyrostla podle pečlivě promyšleného projektu, jehož autoři mysleli hlavně na funkčnost.

„Nechyběl důmyslný a dokonalý větrací systém ani dvojitá střecha, jejíž unikátně řešenou prosklenou částí pronikal do jízdárny dostatek přirozeného světla.

Vše bylo promyšlené tak, aby se tu cítili dobře jak koně, tak jejich jezdci a diváci,“ vypočítává přednosti druhé největší jízdárny (po té vídeňské) ve střední Evropě současný publicista Pavel Halla.

Bohužel, sám kníže se z ní dlouho radovat nebude. V březnu 1862 umírá.

Demolice by byla drahá

Svému účelu bude jízdárna sloužit ještě za první republiky, ovšem po druhé světové válce to s ní jde rychle s kopce. Komunisté nechávají tento symbol aristokracie 19. století chátrat a místo koní budou po prostorné hale běhat například fotbalisté!

Neudržovaný objekt se pomalu změní v ruinu a v roce 1981 padne rozhodnutí o jeho demolici.

Jak ale vysvětluje kastelán tachovského zámku Pavel Voltr, „když se vyčíslovaly celkové náklady a řešil se problém s odstraněním sutě z jízdárny, bylo rozhodnuto, že se jízdárna bourat nebude a ponechá se svému osudu“.

Díky kvalitní konstrukci se vzácná památka naštěstí dožije roku 1989 a o 11 let později je zahájena její rozsáhlá rekonstrukce.