Sedíme v potemnělé místnosti a sledujeme, jak písmena naskakují, jedno za druhým. Mistr spisovatel se dal do díla. Postupně vytváří slova i celé věty, přihlížející žasnou. Jenže něco tu nehraje. Písmena se totiž zjevují na spiritistické tabulce ouije. A starý mistr je diktuje ze záhrobí…

Existují lidé, pro které je psaní jako droga. Někteří mají to štěstí, že vládnou také talentem a vydají díky tomu desítky literárních děl.

Mezi ně patří Američan Samuel Langhorne Clemens, známý jako Mark Twain (1835–1910), mimo jiné autor Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho Finna. Za svůj život dohromady napsal 28 knih.

Je ale možné, že se své největší vášně odmítl vzdát i na onom světě?

Přesně to totiž tvrdí Američanka Emily Grant Hutchings (1870–1960), v soukromí neúspěšná novelistka, jíž prý Twain mezi lety 1915–1917, tedy dávno po své smrti, nadiktuje skrze ouiju hned několik svých nových literárních počinů!

Skutečně se s ní slavný umělec mohl spojit z „říše stínů“? Nebo se na sebe Hutchings jen snažila upozornit?

Mrtvý má spoustu připomínek

V roce 1917 spatřuje světlo světa kniha Jap Harron, na jejímž přebalu stojí kromě názvu i toto:

„Novelu napsal skrze tabulku ouija Mark Twain, prostřednictvím Emily Grant Hitchings.“ Sama Hitchings novinám v domovském Missouri vypoví, že ji Twain kontaktoval sám během rutinní seance s ouijou.

Prý se představil jako „Sam L. Clemens, lenoch Sam“ a dodá, že si v záhrobí „každý škrabal přeje mít svoje pero mezi živými.“ Během sezení, u něhož asistuje i nejlepší kamarádka Hitchings, Pearl Curran (1883–1937), si má také stěžovat na kvalitu po domácku vyrobené ouiji, kterou Hitchings používá („Ten apostrof je strašně nízko.

Kdykoliv se na něj snažím dosáhnout, hrozí, že spadnu z tabulky!“), posteskne si, že na onom světě neznají jeho oblíbený tabák a napomene obě kamarádky slovy: „Dámy, přestanete už se dohadovat a spekulovat. Já jsem ten, kdo vede příběh.

Nesnažte se mi tam něco měnit!“ Jenže, jako kdyby mistrovi na druhém břehu tak trochu došel dech, kritiky jeho nejnovějším počinem vůbec nejsou nadšené.

„Jestli je tohle to nejlepší, co ‚Mark Twain‘ dokáže vytvořit někde tam za neprostupnou bariérou onoho světa, možná udělá dobře, když se jeho hranice rozhodne už nikdy znovu nepřekročit,“ píše deník New York Times.

Bestsellery z toho nebudou

Mark Twain kupodivu není první přízrak, který oběma ženám diktuje své dílo pomocí ouiji. 8. července 1913 je prý při seanci kontaktuje osoba jménem Patience Worth.

Tvrdí o sobě, že se narodila „někde za mořem“, buď v roce 1649, nebo 1694, a že byla zabita při nájezdu indiánského kmene na její vesnici. Worth chrlí texty šíleným tempem, Pearl a Hitchings dokážou při sezeních s ouijou zapsat během hodiny až 1500 slov!

Bohužel, kritika jako kdyby pro nové práce dávno zesnulých autorů neměla příliš pochopení, americká esejistka Agnes Repplier (1855–1950) údajné dílo Worth nemilosrdně odmítne s tím, že je „stejně směšné, jako je hloupé.“ Obě zapisovatelky tak se svými pokusy příliš štěstí nenajdou a mezi literární smetánku neprorazí.

Naopak, držitelé práv na Twainovu tvorbu jim hrozí soudem, takže musí všechny existující kopie Jap Harron potupně zničit. Jediný původní výtisk zůstává dnes vystaven v Muzeu Marka Twaina v americkém Missouri coby kuriozita.

Šlo tedy o podvod dvou výtečnic toužících po slávě, nebo byl mistr na onom světě zrovna jen „trochu z formy“?