Jisté formy podivínství jsou u britských panovníků součástí rodového dědictví. Nepěknou pověst si mezi historiky vyslouží hlavně Jiří III.

„Jako většina Hannoveřanů nebyl Jiří III. nijak chytrý, ale byl od přírody zvědavý a rád se do všeho pletl,“ píše o něm současný britský spisovatel Karl Shaw.

„Proto se stal patronem věd a umění, ačkoliv neměl žádný umělecký vkus, založil Královskou akademii. O vědě neměl ani ponětí, a přesto ze soukromých zdrojů financoval největšího astronoma té doby Williama Herschela.“

Většina lidí, kteří se s britským králem setkají osobně, o něm ale hovoří víceméně příznivě. Je prý milý, přátelský, vede spořádaný rodinný život a na rozdíl od svých předchůdců si nevydržuje žádné milenky.

Mluví několika jazyky, studuje cíleně široké spektrum přírodních věd, a hlavně… je expert na zemědělství.

Roubuje a šlechtí

Z krčmy se ozývá hlasitý smích. „Sedláka Jirku prej trápí bolest hlavy, to by mohl vědět, že na to je nejlepší odvar z vrbové kůry,“ huláká jeden ze štamgastů. „Sedlákem Jirkou“ nemyslí nikoho jiného než svého vladaře Jiřího III. (1738–1820).

Nepříliš lichotivou přezdívku si panovník vysloužil svým zápalem pro pěstování různých plodin a obdělávání půdy. Na pozemcích za hradem Windsor totiž tráví většinu volného času. Zakládá vzorové statky, roubuje a šlechtí nové odrůdy.

Je v kontaktu s farmáři po celém světě a sepisuje odborné komentáře k několika knihám o zemědělství. Jenže pak přijdou záchvaty těžké duševní nemoci, která ho zcela ochromí.

Občas je na tom Jiří III. tak špatně, že se nedokáže ani sám oholit nebo najíst vidličkou! Vládnout už nemůže. Celé dny zírá do prázdna a propadá se do stále hlubšího zoufalství.